Čajovna » Čítárna » Ducháčkovy kobky

Ducháčkovy kobky

V sobotu 29. 9 jsme se já, Aôn a Benedon vydali do dalekých oblastí Prahy s děsivým názvem Tupolevova ulice, kde se měl podle nám dostupných informací konat další ročník turnaje v Dračím doupěti: Ducháčkových kobkách.

Nebyli jsme sami, jak jsme zjistili podle skupinek postávajících před tamější základní školou. Vzhledem k tomu, že jsme se tohoto podniku zúčastnili poprvé, chovali jsme se obezřetně, ale odhodlaně. Po chvíli se z pod kápí vynořili organizátoři a hlasem, kterému nešlo odporovat nás poslali na Náměstí Míru, kam byla akce přesměrována.

Tak se stalo, že jsme později seděli v jiné základní škole, spolu s našimi rivaly, asi dvaceti jinými hráči. Mezi našimi pohledy létali divoké blesky, ale byli jsme si vědomi, že vyhrát může pouze jeden, a že budeme možná postaveni sami proti sobě, jako ve správném americkém filmu. Byli jsme seznámeni se speciálními pravidly, která byla společná pro všechny postavy. Na naší pouti měli být roztroušeny různě mocné kameny, které měli moc zvýšit postavě trvale některou vlastnost. Celá procedura však vyžadovala strategické myšlení, neboť kameny zároveň ovlivňovali celkový počet zkušeností, tedy hlavní kritérium pro vítězství.

Postavy byly rozděleny do třech družin, podle jejich úrovní, a tak se stalo že jsme Benedona naposledy viděli, jak nastupuje spolu s dalšími hrdiny do povozu a mizí v záři zapadajícího slunce - vstříc dobrodružství. Sám jsem ale s Aônem nezůstal nepovšimnut. Raven, mocná paní jeskyně nás odvedla do svých komnat, aby nás zasvětila do příběhu.

Nevím, která kouzla Raven použila, ale vzápětí jsme se nacházeli v podpalubí obchodní lodi. A tak jsme konečně pohlédli do tváří našich dočasných spojenců - členů družiny. V koutě seděl shrbený člověk v plášti pokrytém runami a v rukou třímající učebnici matematiky. Opodál postávaly dvě elfky, jedna s vlasy tmavě modrými, druhá tmavě zelenými. Na první pohled nezkušené začátečnice. Elf s divokým výrazem ve tváři už vypadal sebevědoměji. Pozoroval nás pronikavým pohledem spolu se svou přítelkyní po boku. Instinktivně jsem nahmatal jílec meče, ale pohled na sebejistého Aôna mě uklidnil. Můj bodrý přítel žvýkal obrovský kus vepřového masa a nevypadal rozrušeně.

Po delší době, vyplněné potyčkou mezi kapitánem lodi a jejím kormidelníkem (kteří se nemohli shodnout na směru plavby), jsme ztroskotali na obávaném ostrově. Ke vší smůle jsme byli napadeni zákeřným Gryfem, ale dříve, než jsem ho stihl ztrestat svým mečem, zmizel v oblacích. Posádka lodi utrpěla ztráty, a protože jsme se necítili bezpečně, vydali se elfové a žena na prohlídku ostrova. Čekání na jejich návrat jsme a Aônem a kouzelníkem strávili v podpalubí u naší oblíbené zábavy - jídla.

Když se zbytek skupiny vrátil (právě k večeři), viděli jsme v jejich výrazech, že cosi tají, ale nenaléhali jsme na ně a raději čekali, jestli se s námi sami podělí o postřehy s výpravy. Nic takového se ale nestalo a my jsme usnuli sice tvrdě, ale s pochybnostmi v myslích.

Druhý den naši druzi zmizeli docela. Měli jsme o ně pochopitelně starost, a tak jsme se za nimi vydali do hlubin nevlídného skalnatého ostrova. Kouzelník, který se stal našim nevěrnějším přítelem z celé družiny, se proměnil v poštolku a vyletěl nebojácně na širé moře pro pomoc, nedbaje strachu z kolem kroužícího gryfina. Já a Aôn jsme zatím na ostrově potkali osamělého elfa, který nám velice zdlouhavě vysvětloval, že poslal elfy do podmořského města pro magickou svíčku s věčným plamenem. Pocítili jsme k nim nepřátelství. Zavázali jsme se, že se úkol také pokusíme splnit a rozhodli se dohnat je za každou cenu a vyžádat si vysvětlení. Vzhledem k tomu, že oni, obdařeni mocí chození po mořském dně byli již den na cestě, použili jsme k přepravě vojenskou loď, která nás přijela zachránit na popud kouzelníka. Její posádka byla zákeřně zabita místními tvory, a tak nám ve zmocnění se lodi nic nebránilo.

Po několika dnech plavby jsme se dostali k místu, kde se pod hladinou mělo nacházet hledané město. Potopili jsme se podpořeni elfovou magií a skutečně jsme po chvíli narazili na zbytek naší družiny. Uspokojivého vysvětlení jejich počínání jsme se přesto nedočkali, a tak jsme putovali dále sice spolu, ale přesto zvlášť. Po dalších nástrahách jsme dorazili do města a po velkých problémech jsme vnikli do místního chrámu, kde jsme očekávali svíčku. V té době jsme už byli vybaveni řadou magických kamenů. Narozdíl od elfa a dámské části družiny jsme já, Aôn a kouzelník nepásli po jejich vlastnictví. Udiveni z jejich honby za kameny jsme se drželi zpátky a věnovali se spíše řešení podstatných problémů, neoslepeni mamonem.

Vrcholem elfí chamtivosti byly rozpory v jejich vlastních řadách, nechybělo vzájemné okrádání a podezřívání. Elf nakonec podrazil nás všechny, když nám po nalezení svíčky zabránil se k ní přiblížit a rychle ji předal tajemnému tvorovi, který nám úkol zadával, a který se náhle objevil. Za odměnu nám všem byl umožněn vstup do arény, kde jsme se měli utkat se všemi hrdiny, v posledním boji.

Já a Aôn jsme odmítli, neboť jsme si byli vědomi svých malých šancí, ale zároveň jsme tím dali najevo náš vzdor. Proto byl při lámání chleba přítomen pouze Benedon, který, jak už jsem zmínil v klání zvítězil a pokořila tak všechny troufalé vejtahy, kteří vedli před turnajem silácké řeči. Odměnou mu bylo válečné kladivo a nová verze pravidel Dračího doupěte - 1.6.

My jsme však neřekli poslední slovo. Za rok se vrátíme a zvítězíme!

Čajovník

Diskuse k příspěvku