Štědrovečerní rapsodie

Vážený čtenáři,

tato knížka se skládá z pěti povídek, které popisují stejný Štědrý den z pohledu pěti hlavních postav, a z povídky šesté, která souhrnně zakončuje všech pět předchozích. Čtení je proto náročnější na pozornost, pochopení a představivost než u jiných titulů podobně lehkého žánru.

       Všechny pojmenované postavy v knize jsou skutečné, jejich chování, vlastnosti, zvyky, názory a další projevy jsou však zveličené, pozměněné či zcela smyšlené. Mějte prosím na paměti, že čtete grotesku, a neutvářejte si vztah k předobrazům protagonistů na základě dojmů z povídek.

       Jste-li sám jedna z hlavních postav, začněte číst nejprve povídku pojmenovanou po Vás, poté povídku závěrečnou a následně všechny zbývající od začátku knihy až do konce. V opačném případě čtěte jednu povídku za druhou tak, jak jdou za sebou.

T. F.

Poznámka: U pasáží v textu podtržených tečkováním se po najetí myší zobrazí autorův doplňující komentář, který zpravidla odkrývá či vysvětluje zákulisí příběhu, inspiraci, skryté skutečnosti, zajímavosti, uvádí fiktivní situace na pravou míru apod. Prvočtenářům doporučuji číst až po přečtení celého příběhu, protože informace v komentářích mohou vyzradit zápletku.

Obsah

• Jirka
• Michal
• Džejtý
• Pepa
• Hynek
• Všichni

Is this the real life?
Is this just fantasy?

Jirka

„Další dárek pro Jiřinu!“ zvolal vítězoslavně pan Koukal, zachrastil balíčkem a s rozzářenou tváří ho podal šťastné paní Koukalové. Ta ho obdivně potěžkala a podala Jirkovu bratru Petrovi, který musel vstát zpod stromečku, kde všichni kromě Jirky seděli, a nesl ho dlouhou místností až k majiteli. Jirka seděl v pološeru v ušáku a pozoroval přes hromadu dárečků v dálce svou rodinu.

       „Děkuji ti, Petře,“ řekl a pokynul mu, ať položí balíček na hromadu.

       „A to byl poslední dárek od nás. To jsem zvědavá, co koupil Jirka nám!“ řekla paní Koukalová a oči jí svítily.

       Nic.

       V hrůze se posadil na posteli.

       Viděl to mnohokrát ve filmech, ale zatím se mu nikdy nestalo, že by s ním noční můra takhle zamávala. Začal honem rekapitulovat své předvánoční nákupy.

       Táta: tomu přece koupil Jízdní řády 2011, dokonce s doslovem Petra Žaludy. Dostavila se částečná úleva.

       Máma: elektrický vánočkovač od Moulinexu. Třicet křížení za vteřinu. Vydechl štěstím.

       Petr: …

       Ne, to nemůže být pravda! Že by opravdu na Petra zapomněl?

       Byla to pravda.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Pro me za me jo. Hodim ti to dopoledne domu, zněla SMS od Pepy. Jirka se ho totiž v zoufalství zeptal, jestli by mu pro Petra, velkého sběratele kazet, nevěnoval originálku Queenů, kterou Pepa tradičně vozil v autě. Nepříjemnost s dárkem tím byla vyřešena.

       Jsi hodny, staci mi to hodit do schranky, zase nam nekdo vypalil vytahy, odpověděl mu ještě Jirka, aby ho ušetřil výšlapu do nejvyššího patra jejich domu.

       Vyrazil v dobré náladě z pokoje a minul v koupelně pana Koukala, který si pucoval nohy ve sprchovém koutě. Už je to zase tady, pomyslel si Jirka. Bylo pár věcí, u kterých se hrozil, že někdy uniknou z jejich rodinného kruhu.

       Došel do kuchyně, kde bohyně Kálí s tváří paní Koukalové chystala levou rukou jídlo, pravou čistila linku a zbylými šesti strojila stromeček. Na zemi stály velké staré necky.

       „Veselé Vánoce! Dáš si snídani?“ vítala Jirku.

       „Ne, já přece držím půst,“ odpověděl Jirka, který se rozhodl donkichotsky vzdorovat totálnímu vyprázdnění vánočních svátků.

       „Jak chceš. Tak mi aspoň vyklop ten hrnec, je to hrozně těžký.“

       Jirka přistoupil ke sporáku, kde stála na všech čtyřech plotnách chladnoucí varna plná brambor, cibule a dalších přísad. S maximálním úsilím ji dovlekl k neckám a převrátil do nich její obsah. Právě přicházel spoře oblečený pan Koukal, obestavěl necky důchodcovským chodítkem a takto jištěn opatrně vstoupil do kádě. Ihned začal hmotu zkušeně zpracovávat.

       „No moc se nemrač!“ obořila se na Jirku paní Koukalová, když viděla jeho rozpačitý výraz. „Víš přece, že v menším množství je ten salát hned snědenej!“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Seděl na zemi ve svém pokoji a snažil se zabalit do ozdobného papíru vánočkovač. Ten se však tvarem podobal klingonské bitevní lodi, takže už toho začínal mít plné zuby. Asi řekne tátovi, ať to zkusí udělat za něj.

       Volal mu Hynek.

       „No čau, co bys rád?“ zeptal se Jirka.

       „Ahoj! Prosím tě, jsi u počítače?“ spustil na něj Hynek. Zněl nějak pocuchaně. Jirka vyhlédl na chodbu, u počítače byl usazen Petr a zřejmě obchodoval s kazetami.

       „Můžu od něj vyhodit bráchu, o co jde?“

       V následujících minutách ho Hynek po telefonu neobratně naváděl do redakčního systému webu ČT24. Nejdřív pletl adresu, pak heslo, ale nakonec z něho Jirka horko těžko vytáhl, co vlastně od něho chce. Šlo jenom o banální a drobnou opravu titulku nějakého článku. Moc nechápal, proč kvůli tomu Hynek tak vyšiluje.

       „Takže opravdu jenom změnit slovo ‚se‘ na ‚si to‘, nic víc?“ ujišťoval se Jirka. Petr za ním nervózně přešlapoval – stály mu kšefty.

       Hynek neodpovídal.

       Jirka se podíval na displej mobilu a zjistil, že je zavěšeno. Zkusil Hynkovi zavolat zpátky, ale marně. Aspoň tedy opravený článek uložil.

       „Je to tvoje,“ řekl Petrovi.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Sejít sedm pater nebyla žádná sranda, a už vůbec nechtěl domýšlet, jak takovou dlouhodobou výluku výtahů prožívají jejich sousedi v důchodovém věku. Výhoda, že může krmit automaty přímo v přízemí domu, Jirkovi jaksi nekompenzovala fakt, že si v domě vyřizuje účty mafie.

       Odemkl poštovní schránku a sáhl dovnitř. Chvíli šmejdil rukou v jejím břiše, ale ne a ne kazetu nahmatat. Vytáhl z ní však vlašský ořech a popsaný papír.

       Já veselá veverka zlodějka mám to, co potřebuješ. Musíš si mě chytit v nějaké hospodě, jestli to chceš.

       Co to na něj Pepa doprčic hraje?

       Telefon si samozřejmě nechal nahoře.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Vlastně mu bylo hned podezřelé, že ranní domluva s Pepou proběhla tak hladce – a už tu byly komplikace! Po výšlapu do schodů Pepovi volal, ale taky bezvýsledně. Nakvašeně na sebe hodil věci a vyrazil k Pepovi domů, aby mu ten ořech narval do zadku. Čílil ho i pohled na bobující děti.

       Zanedlouho stál u Rejzkových před domem a bez odezvy trápil jejich domovní zvonek. To už měl před očima rudo – bude muset vyrazit po boku přepracovaných nezodpovědných otců do víru nákupů za pět minut dvanáct, a to ještě bez jakéhokoliv nápadu! Odkopl ořech k lesu a šel na tramvaj. Před Hynkovým barákem zrovna nesli do sanitky nějakého prošedivělého muže. Natáhnout bačkory zrovna na Štědrej den, to nepotěší, pomyslel si.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Následující desítky minut prožil Jirka v hypnóze. Když se vzpamatoval, zjistil, že stojí v Máji frontu u pokladny a v ruce třímá CD Brichtova Deratizéra. Oklepal se hnusem a běžel s výrobkem zpátky k regálu. Zřejmě se dostal do vleku nějakého kolektivního zoufalství, které ho zpříma vmanévrovalo do Mekky předvánočních nákupů všech generací.

       Zazvonil mu telefon. Pepa! Konečně si uleví…

       „Čau, volals mi?“ začal Pepa stroze.

       „Volal, sháním tě po všech čertech kvůli těm Queenům!“

       „Máš je snad dávno ve schránce, poslal jsem je po Michalovi,“ divil se Pepa. Jirkovi to začínalo být jasnější, přeci jenom mu ten infantilismus s veverkou na Pepu moc neseděl.

       „V tom případě se na to Michal vyprd,“ postěžoval si Jirka.

       „Fakt? Ale snad nebude problém ho ještě někde čapnout, ne?“

       „To doufám, tak díky.“

       Volal hned Michalovi. Už ztrácel naději, že mu to Michal vůbec zvedne, když tu…

       „Sluníčko, sluníčko…“ Do ucha mu řval nějaký vychraptělý hlas podporovaný nekompromisním diskorytmem. Nevydržel to poslouchat déle jak deset vteřin. Buď veverka pořádně přebrala, nebo… jiná možnost ho vlastně nenapadala. Už toho měl opravdu dost. Pojede k Andělu, tam se v Levných knihách vždycky něco splaší.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Dopadlo to docela dobře. Vyšel z knihkupectví ve Štefánikově ulici a v ruce držel knihu 1001 alb, která musíte slyšet, než umřete. To bude ještě větší trefa, než ty Pepovi Queeni, uvažoval.

       Na ulici bylo strašně lidí. Jak se jimi prodíral, z útržků hovorů si dal dohromady, že jsou tu všichni kvůli kaprům zdarma, které tu radnice bude rozdávat. Lidé se neustále přesouvali, jako by přehodnocovali, kde bude začátek fronty, až to vypukne, a nestáli tak zbytečně daleko od epicentra. Po dobrém nákupu pociťoval Jirka k tomu plebsu shovívavost.

       To se podívejme, volá mu Michal! Rychle přeběhl ulici směrem ke kostelu, kde bylo méně lidí i hluku. Zvedl telefon a s gustem se do Michala pustil.

       „Kde seš, sakra?“

       „Jirko, bude to znít divně, ale potřebuju od tebe bůhví proč takovou radu…“ Ten je snad vážně namol, pomyslel si Jirka.

       „Sháním tě kvůli tomu dárku od Pepy nevim jak dlouho a ty mi zavoláš zrovna v momentě, když už mi je to nanic!“

       „Jo tohle, promiň, mám ho u sebe, to byla jenom sranda! Jirko, potřebuju poradit, jak se zabíjejí kapři. Prej mi to můžeš říct ty…“ Dělá si z něj legraci? Proč se ptá na kapry zrovna jeho, který nikdy žádného nezabil?

       „Hele, na to já nemám náladu, zeptej se třeba Pepy. Nazdar.“ Zamáčkl červené tlačítko na mobilu s takovou vervou, že ho musel vyklepat ven.

       Zhluboka vydechl, rozhlédl se kolem sebe a zamyslel se. Přímo před vchodem do kostela stálo kluziště, na kterém dovádělo několik dětí. Proč to postavili zrovna tady? Poukazují tím snad na nevyhnutelné sousedství vysokého s nízkým? Je v tom nějaký metafyzický záměr vyvážit sakrální esenci věčného božství profánní pomíjivostí ledové plochy? Nebo chce jenom radnice nasrat věřící kraválem před kostelními vraty, jako se v minulosti s oblibou pořádaly motokrosové závody v časoprostoru pohřbu disidentů? A není tohle náhodou Arnošt?

       „Čauves!“ pozdravil Arnošt, který se krčil v malém přístřešku nad zvukařským pultem kousek od kluziště.

       „Ahoj! Ty tady makáš?“ ptal se ho Jirka.

       „Jo, zvučim tady celej den jednu starostovu akci za druhou.“

       „Aha, to tě lituju!“

       „Ale vůbec! Máme za to v ČT dobrý příplatky.“

       „A jak tady budeš dlouho?“ zajímal se Jirka.

       „Dlouho. Končíme teprve půlnoční mší, kterou živě přenáší televize.“

       „Tak ať ti to utíká!“

       „Neboj,“ řekl Arnošt a poodhalil v náprsence placatku.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Dvanáctka mu ujela před nosem, tak se postavil na zastávku a otevřel koupenou knihu. Přemýšlel, že každé to album z tisíce je jistě tak profláklé, že stáhnout ho z internetu by neměl být problém. Kdyby si poslechl každý den jedno, získal by slušný přehled o světové hudbě za méně než tři roky…

       „Jirko!“ ozvalo se za ním. Otočil se a uviděl za sebou stát Hynka s hlavou obvázanou krvavým fáčem.

       „Nazdárek, co to máš na hlavě?“ ptal se Jirka napůl pobaveně, napůl soucitně.

       „Nějak jsem se zranil, když jsem s tebou telefonoval. Musím se teprve zeptat rodičů, co se vlastně stalo.“

       „Já ti chtěl pozdějc zavolat, ale pak jsem na to zapomněl. Tak skočíme ještě na pivo, ne?“

       „To asi není dobrej nápad, já byl před chvílí skoro dvě hodiny v bezvědomí. To spíš na chvíli někam do čajovny.“

       „Dobře. A mohli bychom tam vymyslet nějaký svinstvo na Michala, protože mě nasral,“ chtěl Jirka spojit příjemné s užitečným.

       „Tak jo, něco vymyslíme. Co ti udělal?“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Míchali si v gajvanu senču jabukitu kagošimu a živě u toho diskutovali, ale do splétání pomsty se jim moc nechtělo. V čajovně nebyla na nějaké oplzlosti ani atmosféra, lidé tu seděli tiše, dokonce i několik celkem tvrdě vypadajících lidí s nášivkami Humanistické aliance si spíše konspirativně špitalo. Zřejmě o Jančíkovi, jak zaslechli.

       „Potkal jsem před chvílí Arnošta,“ změnil Jirka už poněkolikáté téma, když zaslechl vedle starostovo jméno. „Ten kolaborant zvučil nějaké Jančíkovo vánoční mecheche a prej je zapřaženej až do noci. ČT24 bude totiž živě přenášet půlnoční od svatýho Václava.“

       „Proč proboha?“ divil se Hynek.

       „Pro Boha těžko, spíš bych řekl, že to bude nějaká Fridrichova úlitba Jančíkovi,“ uvažoval Jirka.

       „Já se tě chtěl právě zeptat, jestli nechceš večer na půlnoční, a tyhle nový informace můj zájem jenom zvětšily,“ řekl Hynek.

       „Klidně. Ale následnou návštěvu nonstopu Netopýr bych si i tentokrát odpustil.“

       „Mohli bysme říct i Michalovi a něco mu provést třeba během mše,“ uvažoval Hynek zákeřně.

       „No nevim, ze mě už ta zlost stejně nějak vyprchala. Tak jako tak Michala za jeho zlé činy potrestá Ježíšek.“

       Hynkovi zazvonil telefon.

       „Nazdar Pepiku,“ pozdravil Hynek se smíchem a pokračoval: „Vlastně pořádně nevim, ale jestli s náma půjdeš večer na půlnoční, povyprávím ti o tom.“

       Jirka mezitím vytáhl svůj telefon. Napadlo ho, že by s nimi mohl jít na půlnoční i Tomáš. Psal mu esemesku a telefonujícího Hynka poslouchal jenom na půl ucha. Teda jen do chvíle, kdy se Hynek náhle rozpálil.

       „Nám tě, Pepo, posílá samo peklo! Nemohl bys vyrobit nějakej speciální? Máme na něj totiž pifku.“ Zřejmě mluvili o Michalovi.

       „Jo, jo!“ zajíkal se Hynek nadšením.

       „Co, co je?“ syčel na něj Jirka, ale Hynek ho tišil.

       „Vyřídím. Tak ať se daří!“ Rozloučili se.

       „Co ses tak gebil?“ ptal se ho Jirka.

       „To je překvapení, ale myslím, že se výhledově dobře pobavíme,“ řekl Hynek a slil si čaj.

       „Psal jsem zprávu Tomášovi, jestli s náma taky večer půjde,“ řekl Jirka.

       „A co?“

       „Nemá čas. Píše prej nějakou povídku.“

       „Škoda,“ řekl Hynek. „Ale Pepa půjde. A prý ti přinese tu kazetu Queenů, máš ji dát bráchovi jako dárek od něj, když už jsi sehnal něco jinýho.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Poté, co se Jirka vydýchal z dalšího výšlapu do schodů, sedl si doma do ušáku a pozoroval mámino vánoční úsilí. Už už natahoval ruku k oříškové pracně, rafinovaně nastrčené vedle opěradla, když si vzpomněl na svůj půst. Paní Koukalová se ho okatě snažila zlomit, snad v dobré vůli a v představě, že Štědrý den bez dobrot nestojí za nic. Jirkův životní prostor byl zákeřně zaminován vánočním cukrovím, chlebíčky, a co hůř, žužu žížalami, Achillovou patou Jirkova sebeovládání.

       Od Pepy mu přišla zpráva upřesňující jejich večerní setkání. Michalův synovec hraje před mší u kostela hokejový zápas, tak se dohodli, že se sejdou dřív, aby ho podpořili.

       Do pokoje nakoukl pan Koukal a mávl na Jirku zabaleným vánočkovačem. I v té rychlosti Jirka ocenil, jak dobře se vypořádal s komplikovaným tvarem spotřebiče.

       V místnosti se přeřvávala Šíleně smutná princezna s vánoční relací Evropy 2. Vzhledem k hlasovému hendikepu Heleny Vondráčkové získával Leoš Mareš navrch:

       „… takže pro ty z vás, který nebudou mít po večeři ještě kapřích řízků plný zuby…“

       „… a kapřích kostí plná hrdla, hehe…,“ pokusil se o vtip nějaký Marešův poskok.

       „… pro ty mám tady zprávičku z webu, že na Smíchově před kostelem svatého Václava se dneska budou rozdávat kapři jako dárek zdarma! Co na to říkáš, Patriku?“

       „Já nevim jak ty, Leoši, ale já si cestou domů pro jednoho toho kapříka určitě doplavu!“

       „Plavte oba dva,“ řekl si Jirka a rádio vypnul.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Z gramofonu hrála koleda a do talířů svítilo jen měkké světlo několika svíček. Rodina Koukalova a pár dalších příbuzných seděli kolem stolu u štědrovečerní večeře.

       „Máš dost, Jirko?“ ptala se paní Koukalová. Jirka byl rád, že půst vydržel, a chtěl si ho trošku vynahradit. Mrkla na něj.

       „Řízek ti donesu, ale salát si naber sám,“ řekla a vstala od stolu.

       Jirka se sehnul pod sváteční ubrus. Uprostřed pod stolem stály poloprázdné necky. Zarazil do nich talíř a vybagroval si pořádnou hroudu bramborového salátu.

       „Máma říkala, že s náma večer nebudeš,“ zajímal se pan Koukal. „Uvidíme tě ještě někdy?“

       „Jdeme se jenom s klukama kouknout do kostela, máme sraz u tramvaje až v půl desátý,“ vysvětloval Jirka.

       „Do kostela? Ne že tam kluci budete něco krást!“ varoval Jirku strýc.

       „Máme tam vyčíhnutou jednu barokní sošku,“ provokoval neznaboh Jirka a vyhloubil do salátu průzkumný vrt.

Michal

Michal prudce otevřel oči a bloudil zrakem po stropě. Právě se probudil. Ležel v pokoji, kde byla úplná tma.

       Kde vlastně je?

       To budou Radlice, uvědomil si, když v posteli rozpažil a nedosáhl na konec lůžka.

       A proč cítí takové vzrušení?

       Věděl, že včera usínal s pocitem, že dnešní den je mimořádně důležitý.

       Nějaký business meeting v bance? Trochu v něm hrklo.

       Ne, to nebude ono. Byl si jist, že dneska má volno. Včera to přehnal s pitím, to byl důvod, proč tak pomalu bootuje.

       Jede snad někam na výlet? Čekají na něho už na nádraží? Přepracovaným žaludkem se opět rozlila horkost.

       Kdepak, to nebude ono, to by si pamatoval…

       Ježišmarjá! Vždyť je dneska Štedrý den!

       Po tváři se mu roztáhl úsměv, který mu měl vydržet po celý den, jako by ho přichytil kolíčky na prádlo. Otočil se k budíku a zamáčkl ho pět vteřin předtím, než se chystal zvonit.

       Ukazoval 5.29.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Život venku se pomalu probouzel, sílila četnost projíždějících tramvají, a v ulici dokonce začaly bobovat děti. Michal byl po bohaté snídani (anglická slanina, dvě vejce, chleba, plnotučné mléko a tatranka z ledničky, ať se jde zlaté prasátko vycpat) a právě sléval do termosky svařák z ohromného hrnce. Neodolal a pozřel jeden vínem nacucaný pomeranč. I když věděl, že to je placebo, jako by se mu náhle vrátila část včerejší opilosti. Úsměv na tváři se mu zafixoval definitivně. Pak si nacpal kapsy kabátu vlašskými ořechy.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Venku sněžilo. Michal se dokodrcal ranní tramvají až na Barrandov. Byl domluvem se svým synovcem Richim, že ho vyzvedne u babičky a půjdou na procházku do lesa. Byl to Michalův nápad a Richi souhlasil spíše ze strachu. Věděl, že odporovat Michalovi, když šlo o prožití vánoční pohody, bylo bruslení po tenkém ledě.

       V osm hodin mu paní Trnková ve dveřích předala Richiho, oblečeného ve fialovém nepromokavém kompletku. Tušila, že Michal na něm nenechá na procházce doslova nit suchou. Richi vypadal dezorientovaně, ale smířeně. Bral procházku s Michalem jako zlo, které je třeba přetrpět.

       „Míšo, vraťte se kolem desáté, přijede sem pro Richiho Monika,“ řekla mu a nabídla jim ještě z tácu cukroví. Oba si vzali. Věděli, že na nadcházející rvačku budou potřebovat energii.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Jak se těšíš na Ježíška?“ ptal se Richiho Michal, když už směřovali ulicemi sídliště směrem k Prokopskému údolí. Chtěl ho trochu rozveselit, pokud bude pořád takhle zaražený, nebude žádná sranda.

       „Jsem nervózní. Mám přece večer ten zápas,“ řekl Richi.

       Michal si vzpomněl. Richi byl brankářem hokejového týmu Dobříčští Kapříci, kteří dnes večer měli hrát exhibiční zápas proti svým velkým rivalům, Smíchovským Vepříkům. Trenér Vepříků byl nějaký Rus, který měl v hlavě zřejmě posunuté nejen Vánoce, a tak domluvil tento zápas na Štědrý den. Protestujícím rodičům stačilo pohrozit invazí a ochotně se zápasem souhlasili.

       „Kde že to máte?“ ptal se Michal, který na zápas slíbil přijít.

       „Na Smíchově. Na kluzišti před radnicí. Až od deseti večer. Přijde se podívat i starosta…,“ řekl Richi zkroušeně.

       Jančík? To bude paráda, pomyslel si Michal. Na zápas se začal těšit.

 

       Když šli kolem Hynkova domu, předstíral Michal, že si zavazuje tkaničku, a pak opodál stojícího Richiho sejmul sněhovou koulí. Vypadalo to, že má lepší náladu. Michal, samozřejmě.

       Richi začal honem v palčácích tvořit sněhové koule a bez většího úspěchu je po něm vrhal. Michalovy hody svištěly vzduchem s daleko větší přesností a razítkovaly zdrceného Richiho. Richi vsadil na jednu kartu a pod palbou začal vyrábět jedinou velkou kouli, do jejíhož středu umístil špičatý kámen, který mu jakoby sám vklouzl do ruky. K jeho smůle si toho však Michal všiml. Nechal ho kouli dotvarovat k dokonalosti a pak se na něj s výkřikem „Tak ty budeš házet šutry, jo?!“ vrhl a kouli mu vyrazil z ruky. Pak ho na místě před zraky pejskařů brutálně zlechtal.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Nazdar Michale!“ ozvalo se, když už šli zase v klidu dál. Michal se dost dlouho rozhlížel, až usoudil, že to asi nebylo na něj.

       „Tady jsem! Na balkóně,“ řekl se smíchem Pepa.

       Michal na Pepu, který si dával na balkóně Rejzkovic bytu ranní doutník, vesele zamával.

       „Kam jdete?“ ptal se Pepa.

       „Někam do lesa na koulovačku, ještě nevím,“ řekl Michal. Richi sebou škubl.

       „Hele, a nemoh by ses stavit u Jirky? Něco pro něj mám, nechce se mi k němu chodit,“ ptal se Pepa a ve slabém větru se marně pokoušel o kroužky.

       „Dobře, můžeme jít kolem.“

       „Dám to do obálky, stačí mu to hodit do schránky, nemusíš nahoru. Koukalům zase vypálili výtahy.“

       „Vážně? Kdo?“

       „To se neví, ale podle mě ty lidi, co tam maj ten novej nonstopáč.“

       Michal přelezl plot a vzal si od Pepy obálku. Byla v ní nějaká placatá krabička.

       „Díky. Štastný a veselý!“ popřál jim Pepa.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Co to pořád piješ, Míšo?“ ptal se Richi poté, co do sebe Michal již poněkolikáté obrátil víčko od termosky.

       „Svařák. Ale ten ti dát nemůžu, máma by nebyla ráda. Tady máš ořechy,“ řekl Michal a podal mu hrst pracně vyloupaných vlašáků. Oči mu svítily a měl sklon konat dobro. Ovšem jen prozatím.

       Došli na Trnkovo náměstí, kde se Michal marně snažil Richimu namluvit, že se náměstí jmenuje po něm. Byl rozpálený svařákem a připadal si dost vtipný. Vstoupili automatizovanými dveřmi ke schránkám a Michal z kapsy vytáhl obálku. Pak se ale uchichtl a obálku zase vložil zpátky do kabátu. Místo toho zvedl pohozený letáček, popsal ho naoko neobratným rukopisem a hodil ho ke Koukalům do schránky spolu s jedním vlašským ořechem.

       Se širokým úsměvem se otočil na Richiho a řekl: „Hotovo, můžeme jít!“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Zhruba kolem desáté byl Michal s Richim zpátky u mámy. Seděl u televize a ládoval se nejrůznějšími dobrotami, co našel na bohatě prostřeném stole. Richi byl už zpátky v civilu a nálada se mu očividně zlepšila.

       „Takhle neuvidíš zlaté prasátko,“ pokárala Michala máma, ale ve skutečnosti byla ráda, že mu chutná.

       „Prosim tě, vždyť žádný neexistuje, že jo, Richi?“

       „Nepleť ho,“ řekla paní Trnková s úsměvem a pokračovala: „To jsem ti chtěla říct: Dneska se na Smíchově rozdávají kapři, asi nějaká akce radnice, skočil bys tam?“

       „Cože? Zadarmo? Co to je za blbost?“ divil se Michal a zaskočil mu kousek vanilkového rohlíčku.

       „Nevím, říkali to v televizi, skočíš tam prosím?“

       „To je hroznej populismus.“

       „Nech toho. Vždyť to je hezký. Vzal bys třeba dva?“

       Michal v sobě potlačil námitku, že to stejně zaplatíme na daních.

       „Dobře, skočim se tam podívat.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Tramvaj ho dovezla k Andělu. Už z okénka viděl, že to bude horší, než čekal. Na pěší zóně vyřvávala z pódia kapela, kterou překřikovala jiná, zvěstující, že Ježíš nás ohromně miluje. Spousta lidí se proplétala mezi vánočními stánky a zdálo se, že směrem ke kostelu jich ještě přibývá.

       Vystoupil a hned se optal kolemjdoucí ženy, zda neví, kde se tu rozdávají kapři.

        „Prej před kostelem,“ řekla, hořce se usmála a pokynula směrem k hustému davu.

       To nemám zapotřebí, pomyslel si, protože spatřil stánek s komerčními kapry, který očividně lidi příliš nepřitahoval.

       „Vzal bych si dva, prosím.“

       „Víte, že nejsou zadarmo?“ ptal se unaveně nezvykle čistý prodavač ryb.

       „Jo, jasně,“ řekl Michal.

       „Tak to jste dneska asi první…,“ řekl prodavač a ládoval do igelitky dva kapry.

       „Já bych je potřeboval zabitý!“ řekl rychle Michal, když to viděl. Prodavač ukázal za sebe. Stál tam houf mladých lidí s transparenty: I kapři chtějí pěkné Vánoce a Zabraňme kapří genocidě!

       „Podle novejch směrnic Evropský unie je zabíjet nesmim. A před tady těma si to rozhodně netroufnu zkusit,“ řekl prodavač. Jeden z demonstrantů měl na pěsti boxera s nápisem Humanistická aliance. „Budete si muset poradit sám, pane.“

       Michal zaplatil a převzal roztřesené kapry v igelitce od Alberta. Sám se necítil úplně klidně.

 

       Procházel mezi stánky, až přišel k pódiu. Byl to výjev jako z Apokalypsy:

       Na pódiu stály čtyři otřesné bytosti a divoce se kroutily.

       Byla to kapela Maxim Turbulenc a s nimi k nerozeznání podobný Milan Jančík. Náměstí se otřásalo „jejich“ hitem Sluníčko, sluníčko.

       Tohle kdyby viděl Tomáš, to by asi nepřežil, pomyslel si Michal. Nacházel v tom představení jakési perverzní uspokojení, zapomněl při tom dokonce na nebohé kapry v tašce. Pak si všiml nápisu: Výprodej audiokazet Maxim Turbulenc ve starostově mobilní kanceláři. Kus za 30 Kč.

       Třicet korun není moc, uvažoval Michal. Tolik jsem zrovna zaplatil za svařák. Pro srandu půjdu jednu koupit.

       Zamířil k Jančíkově budce, která na pěší zóně v ten den překážela ještě více než obvykle.

       „Taky pro kazetu?“ zeptal se Michala neznámý člověk před budkou.

       „Jo,“ řekl Michal, ale hned toho zalitoval. Byl to onen rváč od Humanistů. Než se však stihl Michal opravit, překvapil ho aktivista slovy: „Ode mě to máte za dvacku!“

       Než se nadál, držel Michal v ruce jedno ze starších alb tlustých mistrů remaku a byl o dvacku lehčí.

 

       Šel se postavit na tramvaj zpátky na Barrandov, když těsně před ním zabrzdila sanitka. Majáček dohoukal. Z kabiny hbitě vyskočil řidič a ze zadních dveří ještě další saniťák. Lidé se začali překvapeně rozhlížet, co se komu přihodilo.

       „To je hrozný, já ty nákupy nechávám vždycky na poslední chvíli,“ řekl jeden saniťák druhému a oba se prodrali frontou ke stánku s vánočními kravinkami.

       Opravdový šok na Michala však ještě čekal.

       V dokořán otevřených dveřích od sanitky spatřil ležet postavu. Zvědavě postoupil blíž, aby si ji prohlédl. Měla hlavu ovázanou fáčem, kterým prosakovala krev. Byl to Hynek.

       „Hynku!“ vyrazil ze sebe Michal.

       Hynek ho vyhledal jedním okem, které mu vykukovalo zpod obvazu. Natáhl k němu ruku.

       „Michale! Musíš mi pomoct!“ zasténal Hynek.

       „Neboj, jsi v sanitce, co se stalo?“ ptal se Michal.

       „Musíš… hned popravit… ty kapry! Zeptej se… Jirky. Ví, jak na to!“ Skoro mu nebylo rozumět.

       „Cože? Klid, Hynku, asi blouzníš!“

       „Je to… důležitý… slib mi to… prosím!“ Sotva mluvil.

       „Ale… Dobře, Hynku. Udělám to. Slibuju.“

       V tu chvíli ho saniťák odstrčil, nastoupil do auta a práskl za sebou dveřmi.

       „Takový kořenky, to bude Jitka čumět!“ zaslechl od něj ještě Michal, než se sanitka rozjela k Motolu. Zůstal stát v kolejišti jako zkoprnělý. Kapři v tašce sebou cukli.

       Musí zavolat Jirkovi. Tady v tom hluku to ale nepůjde.

 

       Kráčel směrem k Vltavě. Byl tak hluboce zamyšlen, že v ulici Svornosti skoro vstoupil do cesty pohotovostnímu vozidlu elektrikářů.

       Jirka zvedl telefon takřka okamžitě a překvapivě se do Michala opřel.

       „Kde seš, sakra?“

       „Jirko, bude to znít divně, ale potřebuju od tebe bůhví proč takovou radu…“

       „Sháním tě kvůli tomu dárku od Pepy nevim jak dlouho a ty mi zavoláš zrovna v momentě, když už je mi to nanic!“

       „Jo tohle, promiň, mám ho u sebe, to byla jenom sranda! Jirko, potřebuju poradit, jak se zabíjejí kapři. Prej mi to můžeš říct ty…“

       „Hele, na to já nemám náladu, zeptej se třeba Pepy. Nazdar.“

       Pak už se Michal bavil jen s dokonale přesným pípáním.

       Radu od Jirky vlastně dostal, takže logicky to bylo v pořádku. Došel až k náplavce a vytočil Pepovo číslo.

       „Nazdar, co se děje?“ ozval se Pepa zvesela.

       „Pepo, mysli si o tom, co chceš, ale potřebuju poradit, jak se správně zabije kapr.“

       „Prostě ho prašť kladívkem do hlavy, srabe. Dej si předtím třeba panáka. A jednoho i jemu!“ Pepa se dobře bavil.

       „Kladívko u sebe nemám, jsem na Smíchově u Vltavy a potřebuju to hned.“

       „Víš co. Počkej tam, já se tu doma stejně kopu do zadku. Sjedu tam za tebou autem a vyřídíme to. OK?“ Zlatej Pepa.

       „Skvělý, díky moc.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Kostelní zvony právě odbíjely poledne, když po nábřeží přijel autem Pepa. Michal na něj zamával. Dokonce mu tam celou dobu držel jedno parkovací místo.

       Pepa z kufru vytáhl zabijáckou výbavu a celou ji Michalovi představil. Pak se přemístili k řece, aby nezakrváceli čerstvě zasněžený chodník. Michal Pepovi vyprávěl, jak zahlédl Hynka v sanitce.

       „Podle tý rány, jak ji popisuješ, to bude sotva na pár stehů,“ stanovil MUDr. Pepa diagnózu.

       „Prej jsi Jirkovi nedal tu moji obálku, jak to?“ změnil Pepa téma.

       „Měla to bejt sranda, nevěděl jsem, že na ni tak spěchá.“

       „Tak mi ji vrať. Máš ji s sebou?“

       „Jo, potom ti ji dám.“

 

       Pepa si rozložil na zemi nádobíčko, bylo až k nevíře, kolik nástrojů se zřejmě chystal použít. Kapříky si vyrovnal jednoho vedle druhého a chvíli je trápil taháním za ocásky.

       „Nebude ti vadit, když půjdu stranou?“ zeptal se ho Michal.

       „Jasně, ty citlivko,“ řekl Pepa, očividně ve svém živlu.

 

       Michal poodstoupil a zapálil si cigaretu. Pozoroval Pepovo počínání asi z patnácti metrů. Konečně se ozval tupý úder a nedlouho poté další. Pak Michalovi přišla zpráva.

       Od Hynka.

       Dekuji moc, uz je to v poradku, preji prekvapivy vecer.

       Přestože na textu nebylo nic neobvyklého, přečetl si ho třikrát.

 

       Když se k němu Michal vrátil, umýval si Pepa zřejmě zrovna nádobíčko v řece. Skrčen a zády k němu mu řekl:

       „Co ty na to, kdybych ti je doma vykuchal a nadělal z nich řízky? Vzal bych to s těma našima při jednom. Máme jich tolik, že nevíme, co s nima.“

       „To by bylo super!“ řekl Michal a zase se mu ulevilo. Až si říkal, jestli nemá Pepa černé svědomí, když je na něj dnes tak hodný.

       Pepa svižně naskládal věci do auta a nastartoval.

       „Tak se pro ty řízky potom stav. Čau.“

       „Čau!“ volal za ním Michal. Vrátit mu obálku samozřejmě zapomněl. V hlavě mu stále hrálo něco o sluníčku.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Mně se už z dálky zdálo, že jsi to ty!“

       Překvapeně se otočil. Od severu po náplavce k němu přicházel Džejtý.

       „Co jste tady kutili? Nebyl to Pepa, kdo právě odjel?“ ptal se Džejtý. Na čele měl rozmázlé něco, co vypadalo jako to, na co právě teď myslíte.

       „Ahoj! To je jak v nějakým filmu! Odkud jdeš?“ ptal se ho Michal, který se rozhodl Džejtýho módní doplněk ignorovat.

       „Byli jsme na Kampě pouštět kapra. No, on to sice kapr nebyl, ale na tom nesejde. Tak jsem si řekl, že se projdu po nábřeží. Tak co jste tu dělali?“

       „Odborně jsme s Pepou zabíjeli kapry. Jsme takovej tvůj zlej opak.“

       „A kam teď jdeš?“ ptal se Džejtý?

       „No teď to vypadá, že s tebou na pivo.“

       „Proč ne, ale táta mi dal za úkol, abych přines domů nějakýho kapra. Někde četl, že se na Andělu dávají zadarmo.“

       „Hele, to bych ti fakt nedoporučoval, já se tam byl podívat a ta fronta nestojí za to. Pepa mi před chvílí říkal, že má kaprů doma plnou lednici, tak by ti třeba mohl dát nějaký řízky, jako dá mně,“ navrhl Michal.

       „Počkej, takže ty mi dáváš na výběr mezi nekonečným mrznutím ve frontě na ryby na jedné straně a návštěvou občerstvovacího zařízení s následným převzetím zpracovaných kapřích řízků na straně druhé? Musím si to rozmyslet…“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Seděli v kavárně Švandova divadla, a přestože za oknem bylo pod nulou, neodolali a objednali si plzeň v namražených půllitrech. Tedy už několikátou.

       Džejtý dlouho vybíral v jídelním lístku, než číšník zmrazil tentokrát jeho, a sice informací, že se dneska nevaří.

       „I haven’t eaten yet today!“ zoufal si Džejtý.

       „At least you’ll see a golden pig!“ utěšoval ho Michal a doufal, že si této srdceryvné scény nevšímají okolní hosté. Trochu ho zamrzelo, že on zlaté prasátko už určitě neuvidí.

       Džejtý se zvedl, významně na Michala zamával razítkem a odešel na záchod. Michal si pro ukrácení času vytáhl telefon a začal úřadovat. 11.23, přijatý hovor od Jirky? To se mu nějak nezdálo…

 

       „Couldn’t you tell me that I have mug on my face?“ Džejtý se vrátil ke stolu. Michal se zasmál.

       „I though it’s your new image and that you’ll start talking about it yourself!“ odpověděl.

       Pak se bavili, co bude se Silvestrem, ale nikam to nevedlo. Michal se Džejtýmu také svěřil, že je na něj Jirka naštvaný, kvůli té obálce od Pepy.

       „Was there something important inside?“ ptal se Džejtý.

       „Actually I don’t know, I haven’t looked inside yet,“ přiznal Michal a vytáhl obálku na stůl.

       Džejtý ji vzal do ruky, ohmatal ji a řekl: „It is an audiotape, I’m sure. It’s not even closed,“ řekl Džejtý a vyndal z obálky kazetu kapely Queen. „Oops! We probably discovered a terrible secret about Jirka and Pepa!“ smál se Džejtý do dna půllitru.

       „I promised Pepa, I’ll bring it today for him,“ řekl Michal a v tom mu zazvonil telefon. Podíval se na něj a prohlásil: „Pepa is calling!“

       „We are talking about a wolf and the wolf is behind the door!“ řekl Džejtý.

       „Hi Pepa! How are you? … Yes a little. … Great news! … Yes! … Sounds like a plan! … Džejtý is here with me… I’ll ask him, but… nešlo by to už v deset? Můj synovec tam hraje hokejovej zápas. … OK Pepa. I agree. Bye!“

       „Did I hear my name? What’s going on?“ ptal se Džejtý.

       „We should pick up the schnitzels, they’re ready. And he’s going to the midnight mass with Jirka, he asked if we’re going with them. I would go, but they meet already at ten, cause Richi’s playing hockey in front of the church,“ vysvětloval Michal.

       „I want to see that too.“

       Oba se obrátili ke svým pivům. Pak se Michal zamyslel, rozzářil se a řekl: „I have an idea!“ Ukázal Džejtýmu kazetu Maxim Turbulenc.

       „I bought this at the Christmas market today.“

       „Holy shit…,“ vydechl Džejtý, když si prohlédl obálku. „It is perverse!“

       „I think we’ll have a lot of fun soon,“ řekl a vyměnil kazetám Queen a Maxim Turbulenc obaly.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Dveře do Pepova domu nebyly zamčené, takže Michalovi a Džejtýmu stačilo jen vyjít pár schodů a stanuli před dveřmi do bytu. Chodbou zadrnčel zvonek.

       Pepa otevřel dveře jen na nezbytnou škvíru, aby jí šlo prostrčit dva balíčky.

       „Tady to máte, kucí, ta Albert taška je Michalova.“

       „Díky moc, Pepo, je v tom nějakej rozdíl?“

       „Je, protože Michal tam má řízek, kterej jsem udělal speciálně pro něj. Pálivá marináda.“

       „Wow, to je skvělý Pepo!“ Michal chtěl Pepu poplácat po zádech, ale škvírou to nešlo.

       „Ne že to sežere někdo jinej, nechci ho mít na svědomí, rozumíš? Je to ten hned navrchu jasný?“

       „Jasný, Pepo, dám na to pozor. Ve vlastním zájmu,“ mlasknul Michal.

       „A já tam žádnej spešl nemám?“ zeptal se smutně Džejtý.

       „Ten tvůj jsem poflusal.“

       „Jé, díky, Pepo!“ Džejtý zatleskal. „Co jsme dlužný?“

       „Vyberu si to někdy jindy, mějte se!“

       Dveře se zabouchly. Opět zadrnčel zvonek. Dveře se otevřely.

       „Tu kazetu nechceš?“ zeptal se Michal a podával mu kazetu se zaměněným obalem.

       „Jo, dík. Tobě tak příště něco svěřim. Čau.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Kolem čtvrté hodiny přijel Michal do Dobříče, kde měli slavit Štedrý den v domku Michalovy sestry Moniky. Oba jeho synovci už byli z blížící se nadílky notně vyhecovaní, takže nebylo snadné kolem nich projít, když směřoval s taškou k lednici.

       „Ahoj! Nesu ty řízky!“ hlásil Michal.

       „Tak vidíš, že to byla pravda.“

       „No, to teda jo,“ procedil Michal. „Důležitá věc, mamulo, tenhleten vrchní řízek je speciálně pro mě, nesmíš to splést!“

       „Tak ho dej do ledničky zvlášť, ano?“ řekla paní Trnková.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Když Michal s rodinou usedal ke štědrovečernímu stolu, byla už venku úplná tma. Děti bojovaly se zpívajícím Karlem Gottem o pozornost dospělých a dobrou náladu nezkazil ani drobný požár adventního věnce.

       Dojedli polévku a paní Trnková rozdávala na talíře řízky v trojobalu. Když došla k Michalovi, zaváhala a pak mu vidličkou jeden podala. Podezíravě se na ni podíval.

       „Neboj, je to on…,“ řekla paní Trnková. Do očí mu ale nepohlédla.

 

       Řízek to rozhodně nebyl špatný, ale nutno přiznat, že po Pepových slovech Michal očekával trochu víc. Rozhodně mohl s kořením přitlačit. Najde se vůbec někdy kuchař, který v Michalových útrobách zažehne pořádný plamen?

       „Já už to nechci,“ řekl Richi a opřel se na židli.

       „Musíš ještě trochu, jestli má přijít Ježíšek. To známe, za chvíli bys měl zase hlad,“ kárala ho Monika.

       „Není to dobrý,“ posteskl si Richi, ale ukrojil si další sousto. Nehodlal ohledně Ježíška nic riskovat.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Zrovna když Michal s napětím sledoval, jak dopadne štědrovečerní pohádka na ČT1, přišla mu SMS od Džejtýho.

       Sorry, ze jsem tu vasi rodinnou slavu prosvih, jak vidim, uz je po vsem. Kolik dostal Richi bananu?

       Přečetl si to několikrát, ale význam mu stále unikal. Že by se u Fomínů inspiroval ve šmírování? Pro jistotu vstal a zatáhl závěsy.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Jak se blížila doba, kdy měli s Richim odjet na Smíchov na zápas, byl Michalův synovec stále více nesvůj. Přerovnával svou brankářskou výstroj v tašce a zdálo se, jako by mu tréma svírala žaludek.

       Michal se mu vůbec nedivil. Už jen představa, že by on sám měl za chvíli nastoupit do branky, mu natahovala ruku k vaječnému koňaku.

       „Už je skoro devět!“ volal z chodby již oblečený a provokativně cinkal klíči.

       O chvíli později nasedl se švagrem a Richim do auta.

       Kola se roztočila.

Džejtý

Byla hluboká noc.

       Štědrý den počítal již svoji čtvrtou hodinu, když Džejtý konečně vyčerpal všechny tahy všech svých hrdinů, zkontroloval produkci všech svých měst a dopočítal, jestli má ještě všech pět pohromadě, když se stále nemůže od Heroesek odtrhnout. Vyšlo mu, že nemá.

       Každopádně jeho tah tím skončil, řada byla na jeho počítačovém protivníkovi. Ten se jal ihned vyhodnocovat situaci a posouvat po herním světě hrdiny své.

       To, že to nějakou dobu potrvá, Džejtý věděl – jeho počítač koneckonců nebyl už žádný David Navara, ale spíš Bobby Fišer, který jak známo v současnosti spíše stagnuje.

       Ještě chvíli se snažil unavenýma očima sledovat, jak se hra vyvíjí, dokud se definitivně nepropadl do snů. Mimochodem hra ve spánku plynule navázala a nevyvíjela se pro Džejtýho vůbec špatně…

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Je to vůbec možné, že usnul a spal pět hodin na kancelářské židli? Venku bylo světlo a lehce sněžilo.

       Vsedě se napřímil, zamžoural na obrazovku a zjistil, že počítač svůj tah již zdárně dokončil. Řada byla opět na něm.

       Chvíli si prohlížel situaci.

       „Už na to seru,“ řekl nahlas a blížil se myší k ikoně uložení hry.

       V tu chvíli vypadl proud.

       Cítil se tak otupěle, že ho to ani příliš nevzalo.

       Neochotně se postavil a v koupelně se opláchl studenou vodou, aby se dostal do formy. Byl přeci Štědrý den, což pro Džejtýho znamenalo hlavně spoustu rodinných tradic, nacvičených jako vystoupení severokorejských mažoretek.

       Bylo také třeba vypořádat se s problémem: neměl jmelí. Hynek mu slíbil nějaké dát, ale doteď se Džejtý nedokopal k němu zajít. Vzal do ruky telefon a vytočil Hynkovo číslo. Bylo obsazeno.

       Zatímco šukal po bytě a přesouval špinavé nádobí sem a tam jako bedny v Sokobanu, zkoušel Hynkovi volat ještě několikrát. Stále marně.

       Vzal si bundu a vyšel z bytu.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Stál u domovních dveří a už potřetí zkoušel na Hynka zvonit. Bez odezvy. Že by nebyl nikdo na Štědrý den doma?

       Ale musel být! Když se Džejtý díval z ulice do oken, zahlédl občas za záclonami pohyb. A nezdálo se, že by měli Rolečkovi doma rockový mejdan, aby jeho usilovné zvonění neslyšeli. Zkusil Hynkovi znovu zavolat. Stále bylo obsazeno. To by bylo, aby si nesjednal pozornost!

       Vedle chodníku ležela dokonale tvarovaná sněhová koule. Říkala si o to.

       Džejtý ji vzal do ruky, znalecky ji potěžkal a odhadoval, kolik síly bude zapotřebí pro vrh do druhého patra. Zatraceně si věřil.

       Zaklonil se jako sovětský granátník z čítanky a krásným obloučkem poslal kouli přímo do balkónových dveří. Ozvalo se třesknutí a sklo se z rámu téměř celé vysypalo.

       Trvalo ještě pár vtěřin, než se Džejtý v panice rozběhl zpět k domovu.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Honzo, kde seš, je skoro deset, jedeme na Kampu!“ řekl pan Tůma, když ve dveřích uviděl Džejtýho. Zdál se mu zaražený jak mrkev ve sněhulákovi.

       „Já vím, jsem připravenej, jenom si převleču ponožky,“ řekl Džejtý a praštil pana Tůmu do temena otevřenou dlaní.

       Setkání na Kampě byla jedna z tradic, které Štědrý den u Tůmů provázely. Sešli se rok co rok s partou kamarádů u Čertovky, kde slavnostně vypustili do vody rybu, a večer místo ní popravili jinou. Krom toho byla tato zvyklost provázena řadou podpůrných obyčejů, zkostnatělých jak iniciační obřad zednářské lóže Alfons Mucha.

       Tak například ponožky. Rozumělo se samo sebou, že žádný Tůma toho dne neoblékne dvě ponožky ze stejného páru. Každý si nazul jednu a druhou podal Tůmovi po své levici. Tu si bylo možné buď nazout, nebo ji takzvaně vetovat, což ponožku zařadilo do dodatkového tahu… a tak dále.

       Rovněž se v tento den ctilo takzvané placení. Pokud někdo z rodiny neobezřetně použil v řeči číslovku, mohl ho někdo jiný symbolicky rozplácnout o zem úderem do hlavy. Domluvit se na něčem bez neustálého vzájemného tlučení bylo takřka nemožné a zvláště v hromadných prostředcích působila skupinka takových diskutérů, z nichž navíc dával každý okázale najevo rozdílnost svých ponožek, poměrně exoticky.

       „Kde sehnat jmelí?“ přemýšlel Džejtý, když si zavazoval tkaničky. Pak už jen dvacet minut čekal, až se vypraví i ostatní a bude se moci vyrazit do města.

       „To jsem se mohl ještě nasnídat, kdybych věděl, jak dlouho vám to potrvá!“ postěžoval si.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Rybě se do ledové vody očividně moc nechtělo. Schovávala se na dně kbelíku, ve kterém ji přinesli, a pohledem naznačovala přihlížejícím, že jestli chtějí opravdu konat dobro, mohou si do Čertovky vlézt místo ní. Nakonec ji ale pan Tůma nemilosrdně z kbelíku vylil. Fotoaparáty svorně zacvakaly a dokolečka putovala flaška, která Džejtýmu pomohla zapomenout i na průser s balkónem.

       „Já s váma, tati, na tradiční lomcovačku nemůžu, potřebuju se ještě poohlédnout po nějakym jmelí,“ řekl Džejtý panu Tůmovi.

       „No dobře, tak my ti trochu kaše necháme na večer. Ale jmelí můžeš koupit třeba na Andělu, letos jsem tam viděl dokonce i modrý!“ řekl pan Tůma.

       „Kupovaný? Ani náhodou!“

       „Bylo by dobrý, kdyby ses tam stejně stavil. Ráno jsem čet na webu, že se u svatýho Václava dávaj zadarmo kapři.“

       „Jako že tam mám jednoho vzít?“ zeptal se otráveně Džejtý.

       „Klidně víc, jestli to pude.“ Pan Tůma obřadně plácl Džejtýho po hlavě. „Včera jsem to prostě nestíhal, to víš.“

       „Pokusim se, ale přijde mi to jako nějaká blbost.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Džejtý kráčel po Kampě a pátral v korunách stromů. K jeho nevoli se však místní flóra nezdála být napadena kýženou poloparazitickou rostlinou. Došel k mostu Legií a přes něj až na Střelecký ostrov. Tam je stromů taky spousta.

       Konečně spatřil jmelí na kmeni jednoho z nich. Strom rostl těsně u řeky, a dokonce měl spodní větev, která zvala na návštěvu do koruny. Džejtý si odložil bundu na lavičku a opatrně sestupoval po kluzkém bahně ke kmeni. Čvachtalo a lepilo se mu na boty.

       Obejmul rukama větev a vyšvihl nohu vzhůru. Vydrápal se na ni, postavil se a přemýšlel, co dál. Městem zazněl sbor zvonů odbíjejících poledne.

       Kdyby jenom malinko vyskočil, mohl se rukama chytit další pořádné větve nad sebou a zdálo se, že z ní by na jmelí už pohodlně dosáhl. Nohama trochu zapéroval, aby se přesvědčil, že větev pod ním vydrží. Působila stabilně.

       Opatrně si uvolnil ruce a vztáhl je nad sebe. Pokrčil se v kolenou a vymrštil se.

       Nohy mu okamžitě podklouzly. Džejtý se zřítil na zem, čelem do řídkého bahna.

       Byla to tragédie. Ještě že si sundal bundu. Celé předloktí měl nasáklé bahnem a o kolenou ani nemluvě. Zlaté prasátko se rázem ocitlo v těžké konkurenci. Na jmelí neměl už ani pomyšlení.

       Vyždímal, co se dalo, a doufal, že když se ještě projde, bahno snad trochu zaschne a opadá. Jinak hrozilo, že ho někdo vyrazí z tramvaje.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Jeho nucená procházka vedla dále po nábřeží. Blížil se k botelu Admirál a usilovně si větral pod bundou. Na náplavce spatřil povědomou postavu v černém flaušáku. Loučila se s někým, kdo právě odjížděl autem.

       „Mně se už z dálky zdálo, že jsi to ty!“ řekl Džejtý Michalovi, když došel až k němu. „Co jste tady kutili? Nebyl to Pepa, kdo právě odjel?“ zeptal se.

       „Ahoj! To je jak v nějakým filmu! Odkud jdeš?“ ptal se ho Michal, aniž by mu odpověděl.

       „Byli jsme na Kampě pouštět kapra. No, on to sice kapr nebyl, ale na tom nesejde. Tak jsem si řekl, že se projdu po nábřeží. Tak co jste tu dělali?“

       „Odborně jsme s Pepou zabíjeli kapry. Jsme takovej tvůj zlej opak.“

       „A kam teď jdeš?“ ptal se Džejtý. Na to, že bylo teprv půl jedné, očička Michalovi pěkně svítila.

       „No teď to vypadá, že s tebou na pivo.“

       „Proč ne, ale táta mi dal za úkol, abych přines domů nějakýho kapra. Někde čet, že se na Andělu dávají zadarmo.“

       „Hele, to bych ti fakt nedoporučoval, já se tam byl podívat a ta fronta nestojí za to. Pepa mi před chvílí říkal, že má kaprů doma plnou lednici, tak by ti třeba mohl dát nějaký řízky, jako dá mně,“ navrhl Michal.

       „Počkej, takže ty mi dáváš na výběr mezi nekonečným mrznutím ve frontě na ryby na jedné straně a návštěvou občerstvovacího zařízení s následným převzetím zpracovaných kapřích řízků na straně druhé? Musím si to rozmyslet…“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Seděli v kavárně Švandova divadla, a přestože za oknem bylo pod nulou, neodolali a objednali si plzeň v namražených půllitrech. Tedy už několikátou.

       Džejtý napsal zprávu Pepovi, jestli by mohl dostat taky kapří výslužku, když se Pepa po všech těch letech neznabožství zničehonic obrátil nadobro na dobro, a Pepa k jeho velké radosti souhlasil. O starost méně. Teď ještě to pitomý jmelí.

       Úvahy o jmelí však musely stranou, protože Džejtý upnul veškerou svou pozornost k jídelnímu lístku, který studoval se zaujetím a vážností imáma listujícího koránem.

       „Dneska se nevaří, pane,“ řekl mu číšník, jako by se nechumelilo,¹ a pro jistotu mu lístek vytrhl z ruky.

       „I haven’t eaten yet today!“ zoufal si.

       „At least you’ll see a golden pig!“ utěšoval ho Michal.

       Hlad a opilost v Džejtým zápasily, až nakonec vlivem dopingu získala opilost navrch.

       Džejtý se zvedl, významně na Michala zamával razítkem a odešel na záchod.

 

       „Couldn’t you tell me that I have mug on my face?“ Džejtý se vrátil ke stolu. Michal se zasmál.

       „I though it’s your new image and that you’ll start talking about it yourself!“ odpověděl.

       Pak se bavili, co bude se Silvestrem, ale nikam to nevedlo. Michal se mu také svěřil, že měl Jirkovi doručit nějakou obálku od Pepy, ale neudělal to, takže je teď na něj Jirka naštvaný.

       „Was there something important inside?“ ptal se Džejtý.

       „Actually I don’t know, I haven’t looked inside yet,“ přiznal Michal a vytáhl obálku na stůl.

       Džejtý ji vzal do ruky, ohmatal ji a řekl: „It is an audiotape, I’m sure. It’s not even closed,“ řekl Džejtý a vyndal z obálky kazetu kapely Queen. „Oops! We probably discovered a terrible secret about Jirka and Pepa!“ smál se Džejtý do dna půllitru.

       „I promised Pepa, I’ll bring it today for him,“ řekl Michal a v tom mu zazvonil telefon. Podíval se na něj a prohlásil: „Pepa is calling!“

       „We are talking about a wolf and the wolf is behind the door!“ řekl Džejtý.

       „Hi Pepa! How are you? … Yes a little. … Great news! … Yes! … Sounds like a plan! … Džejtý is here with me… I’ll ask him, but… nešlo by to už v deset? Můj synovec tam hraje hokejovej zápas. … OK Pepa. I agree. Bye!“

       „Did I hear my name? What’s going on?“ ptal se Džejtý.

       „We should pick up the schnitzels, they’re ready. And he’s going to the midnight mass with Jirka, he asked if we’re going with them. I would go, but they meet already at ten, cause Richi’s playing hockey in front of the church,“ vysvětloval Michal.

       „I want to see that too.“

       Oba se obrátili ke svým pivům. Pak se Michal zamyslel, rozzářil se a řekl: „I have an idea!“ Ukázal Džejtýmu kazetu Maxim Turbulenc.

       „I bought this at the Christmas market today.“

       „Holy shit…,“ vydechl Džejtý, když si prohlédl obálku. „It is perverse!“

       „I think we’ll have a lot of fun soon,“ řekl a vyměnil kazetám Queen a Maxim Turbulenc obaly.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Dveře do Pepova domu nebyly zamčené, takže Michalovi a Džejtýmu stačilo jen vyjít pár schodů a stanuli před dveřmi do bytu. Chodbou zadrnčel zvonek.

       Pepa otevřel dveře jen na nezbytnou škvíru, aby jí šlo prostrčit dva balíčky.

       „Tady to máte, kucí, ta Albert taška je Michalova.“

       „Díky moc, Pepo, je v tom nějakej rozdíl?“

       „Je, protože Michal tam má řízek, kterej jsem udělal speciálně pro něj. Pálivá marináda.“

       „Wow, to je skvělý Pepo!“ řekl Michal.

       „Ne že to sežere někdo jinej, nechci ho mít na svědomí, rozumíš? Je to ten hned navrchu, jasný?“

       „Jasný, Pepo, dám na to pozor. Ve vlastním zájmu,“ mlasknul Michal.

       „A já tam žádnej spešl nemám?“ zeptal se smutně Džejtý a uvědomil si, že má hlad jak kubánský disident.

       „Ten tvůj jsem poflusal.“

       „Jé, díky, Pepo!“ Džejtý zatleskal a v mysli se zahlédl, jak řízek trestá na talíři. „Co jsme dlužný?“

       „Vyberu si to někdy jindy, mějte se!“

       Dveře se zabouchly. Michal překvapivě znovu zazvonil. Dveře se otevřely.

       „Tu kazetu nechceš?“ zeptal se Michal a podával mu kazetu se zaměněným obalem.

       „Jo, dík. Tobě tak příště něco svěřim. Čau.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Vyjel výtahem do šestého patra, a když míjel svůj byt, který sousedil se šapitó Cirkusu,² musel plašit choutky na partii Heroesek. Odolal a odemkl u sousedů. Hned za dveřmi stál pan Tůma, který se právě strojil do štědrovečerního (opulentní klobouk, sáčko z bobří kožky a sněžnice).

       „To ses musel minout s Tomášem, teď tu za tebou byl a tohle ti přinesl,“ řekl Sancho Panza a Eskymo Welzl v jednom a zamával Džejtýmu před obličejem velkým trsem jmelí. Byl na něm lístek s nápisem: Omlouvám se, že jsme ti nedali vědět. T.

       Džejtý měl radost. Nejraději by ho na místě snědl. Nakonec se tedy všechno v dobré obrací, pomyslel si naivně Džejtý a rozhlížel se, kam jmelí pověsit.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Kdo měl doposud ze štědrodenního chování Tůmových dojem jisté ztřeštěnosti, ten by úderem takzvaného koktalova gongu, který oznamoval začátek večerních radovánek, nevyšel z úžasu: Poslední kapří pomazání. Pojídání rybí polévky vidličkami. Vážení před a po večeři. Záměrný požár stromečku. Omotánky,³ Vyhlášení výsledků Komitétu chatrných předsevzetí… Dopřejme však raději rodině Tůmově prožít si vzácné okamžiky po svém a v soukromí a opusťme je v příběhu alespoň do chvíle, než zaschne poslední kapka vosku na sviníčce…

 

       Konečně. Konečně nafutrovaný. Džejtý se spokojeně válel v pavučině stuh a zvolna trávil nejen čas, ale i armádní sklad potravin, který si vytvořil v útrobách. Pak se přemístil do svého bytu, aby se odlíčil před večerním setkáním s kamarády. Když zavadil očima o budík, skoro se mu vysklily. Ukazoval 10.30! Natáhl na sebe špinavé šaty z odpoledne a vyběhl z domu.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Vystoupil z tramvaje u Anděla a spěchal ke kostelu. Všude bylo překvapivé množství lidí. Očekával, že se na hokejový zápas přijde z povinnosti podívat pár rodičů, ale zdálo se, že i mnoho jiných dalo před televizní pohádkou přednost aktivnímu pasivnímu sportování.

       Bylo to dokonce stále horší. Před svatým Václavem už narazil na hotové davy, jejichž částice se míjely a srážely s rozmyslem Brownova pohybu. Z bodláčí jejich hovoru dokázal vytrhout jen sykavé, stále se opakující „kapři, kapři“.

       Prodral se ke kluzišti, protože doufal, že malé hokejisty jenom nevidí přes hlavy lidí. Bylo však prázdné, po ledě bruslilo jenom pár odpadků. Zklamaně vytáhl mobil a poslal Michalovi zprávu ve znění: Sorry, ze jsem tu vasi rodinnou slavu prosvih, jak vidim, uz je po vsem. Kolik dostal Richi bananu?

       V zamyšleném čekání na doručenku zakopl o něco liánovitého a už podruhé se válel v blátě na zemi. V tomto ohledu byl den štedrý až až.

       „Promiň, chlape, stavěli jsme to tu v hroznym kalupu,“ řekl mu majitel ruky, která mu pomáhala na nohy. Vždyť je to Arnošt!

       „Nazdar! Ty seš tu pracovně?“ zeptal se ho Džejtý, ale odpověď byla nabíledni, protože Arnošt už zase stál za zvukařským pultem a kroutil nesčetnými knoflíky.

       „Jsem. Dostáváme za svátky příplatek, a protože na Vánoce prdim, proč to nebrat.“

       „Já docela zírám, myslel jsem, že to byla nějaká malá akce, a vona je tu dokonce televize,“ kroutil teď pro změnu hlavou Džejtý. „Aspoň mi řekni, jak hráli.“

       „Hele! Skoro se mi podařilo tu hrůzu vytěsnit, tak mi to laskavě nepřipomínej!“ Džejtý se podivil.

       „Já myslel, že to byla spíš taková sranda, vždyť jsou to amatéři…,“ tišil Arnošta.

       „No právě. A berou za to nehorázný prachy.“

       „Cože? Už takhle malý?“

       „Malý? Každej má aspoň dvě stě kilo! Pouštěl jsem si u toho do sluchátek Stinga, abych to nemusel poslouchat!“

       „Mluvíme tady o hokeji, nebo ne?“ zeptal se Džejtý. Arnošt se rozesmál a úlevně si zapálil.

       „Nene! Já myslim Maxim Turbulenc, co tu hráli odpoledne. Bylo mi hned divný, proč se na to vůbec ptáš. Hokej se ještě vůbec nehrál, ten je až od deseti!“

       Džejtý kouknul na hodinky a náhle mu to všechno došlo: Jeho budík se musel vynulovat tím ranním výpadkem proudu, takže ukazoval 10.30 AM! Ve skutečnosti bylo teď něco po osmé. Co tu bude do té doby u Ježíška dělat?

       „Ještě mi vysvětli, proč ten zápas vůbec přenáší ČT24, copak je na to někdo zvědavej?“

       „My tu nejsme ani tak kvůli hokeji, jako spíš kvůli radnici Prahy 5, co tu má potom rozdávat kapry. Neptej se mě proč, celý to vzniklo na poslední chvíli, počítám, že si to Jančík nějak zařídil.“

       „Chraň bůh, aby nakonec ještě nesloužil půlnoční…“

 

       Nakonec přišla ta patálie s budíkem Džejtýmu docela vhod. Aspoň nepřijde na sraz výjimečně pozdě. Půjčil si brusle a proháněl se sám po kluzišti. Na to, že se tu měl za chvíli hrát hokejový zápas, byl led vprostředku dost nakřáplý.

Pepa

Bylo ráno Štědrého dne. Pepa se válel v polospánku v posteli a laskal se s myšlenkou, že má konečně po dlouhé době volno. Večer předtím si důkladně zatáhl žaluzie, aby ho předčasně nevzbudilo světlo, ale také proto, aby nikdo, třeba omylem, nenahlédl k němu do pokoje. Před světem to úzkostlivě tajil, ale zbožňoval dotyk holé kůže s hebkou bavlnou, svěží vůni aviváže, rochnění v peřinách, nejlépe ve volné noční košili, svůj polštářek plněný jasmínovými květy…

       Přišla mu esemeska. Kdo ho obtěžuje už v osm hodin?

       Jsem v pruseru. Nemam darek pro brachu. Nemohl bys mi dat tu kazetu Queenu, co vozis v aute? Diky, Jirka.

       Zabručel něco sprostého a nevrle si stáhl s hlavy noční čepeček. Byl definitivně probuzen. Ten Jirka! Pořád aby ho někdo tahal z maléru…

       Pro me za me jo. Hodim ti to dopoledne domu, odepsal mu velkoryse.

       Vklouzl do měkkých papučí s tasmánským čertem a vyšel z pokojíčku.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Seděl v obýváku před televizí a snažil se marně sledovat zprávy. Bytem se totiž nesl nepříjemný hukot na frekvenci, která vás ponoukala vyskočit z okna. U Rejzkových v přízemí by to však byla blbost, takže Pepa tiše trpěl. Hluk vydával velký mrazící box, naládovaný kapřími řízky.

       To bylo tak: Paní Rejzková před časem zaslechla v televizi, že se očekává nedostatek kaprů na vánočním trhu. Rejzkovi tedy skoupili v Makru veškeré kapří maso s úmyslem, že s ním budou před svátky spekulovat. Nakonec se bohužel předpověď kanálu UPC Express nenaplnila, takže aby se vyhnuli pachu zahnívajícího rybího masa, půjčili si v Bille mrazák vysokého výkonu. Situaci tím zachránili, ale na úkor atmosféry Štědrého dne.

       „Nedáš si kapra k snídani, Pepo?“ ptala se paní Rejzková.

       Nejenže Pepa jedl kapry celý týden, ale navíc byl včera na večírku s Petrem a Ondrou, takže na jídlo ještě pár hodin nebude mít ani pomyšlení.

       Reportér v televizi hovořil z vánočního trhu, trochu se třásl zimou, ale způsobem, který navozoval představu zimy poctivé, vítané, nikoliv svinského mrazu posledních dní. Zimu, na kterou se z domova pěkně kouká.

       „A kdo z vás si ještě nekoupil vánočního kapra, ať to ani nedělá, protože tady u radnice Prahy 5 se dneska budou dávat zadarmo,“ zakončil reportér své evangelium a předal slovo do studia.

       Ještě to tak, pomyslel si Pepa.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Aby si na chvíli odpočinul od otravného hučení, vyšel na balkon a zapálil si doutník. Věděl, že na žaludek mu to dobře neudělá, ale přeci nebude stát venku jak trdlo. Po cestě kolem domu přicházel Michal v doprovodu malého promáčeného kluka. Mohl by to být Michalův synovec, tipoval.

       „Nazdar Michale!“ zavolal na něj.

       Michal se zastavil a rozhlížel se na všechny strany. Několikrát se podíval přímo Pepovým směrem, ale pak zřejmě usoudil, že se přeslechl, a pokračoval v chůzi.

       „Tady jsem! Na balkóně,“ řekl Pepa se smíchem. Konečně si ho Michal všiml a vesele na něj zamával.

       „Kam jdete?“

       „Někam do lesa na koulovačku, ještě nevím.“

       „Hele, a nemoh by ses stavit u Jirky? Něco pro něj mám, nechce se mi k němu chodit,“ ptal se Pepa a ve slabém větru vykrajoval kroužky pěkné jak z formičky na cukroví.

       „Dobře, můžeme jít kolem.“

       „Dám to do obálky, stačí mu to hodit do schránky, nemusíš nahoru. Koukalům zase vypálili výtahy.“

       „Vážně? Kdo?“

       „To se neví, ale podle mě ty lidi, co tam maj ten novej nonstopáč.“

       Pepa zaběhl do bytu a vrátil se s kazetou v dopisní obálce. Podal ji Michalovi přímo z balkónu.

       „Díky. Štastný a veselý!“ popřál jim na odchod, zhasnul doutník do sněhu a vrátil se do pokoje.

       „Pepo, ten mrazák zase teče!“ volala paní Rejzková, když šlápla v chodbě do kaluže. „Jede to naplno?“

       „Nejede! Víš, kolik to žere?“

       „Takhle to ale zůstat nemůže!“

       „Tak holt eště přidáme, co se dá dělat…“

       Otočil kolečkem na mrazáku nadoraz.

       Hučení ustalo, televize ztichla, světlo v chodbě pohaslo.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Poté, co neúspěšně zkusil nahodit pojistky v bytě, sebral baterku a nářadí a sešel do sklepa k hlavní elektrické skříni. Otevřel ji šroubovákem, prohlížel si řady páček a mumlal si pro sebe.

       Přemýšlel dlouho. Pročítal si na přepínačích instrukce psané drobným písmem a souhlasně přikyvoval. Poznatky porovnával s údaji v poznámkovém bloku.

       Pak vzal železnou kramli a zarazil ji hluboko mezi kontrolky.

       Ze skříně zapršely jiskry a sklep se ztratil ve tmě.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Po dvou hodinách snažení, kdy už mu nájemníci shromáždění za jeho zády naznačili, že nehodlají přijít o celý vánoční televizní program kvůli jeho ješitnosti, vrátil se rezignovaně do bytu a zavolal elektropohotovost.

       Jak tak držel mobil v ruce, zjistil, že ho mezitím, co byl pryč, sháněl Jirka.

       „Čau, volals mi?“ ptal se Jirky unaveně.

       „Volal, sháním tě po všech čertech kvůli těm Queenům!“

       „Máš je snad dávno ve schránce, poslal jsem je po Michalovi,“ divil se Pepa.

       „V tom případě se na to Michal vyprd.“

       „Fakt? Ale snad nebude problém ho ještě někde čapnout, ne?“

       „To doufám, tak díky.“

 

       V bytě už byla hotová pohroma. Z mrazáku se řinula voda, kterou paní Rejzková stíhala tak tak vylívat z balkónu, a kapři zatím neúprosně měkli.

       „Přece to nevyhodíme!“ zoufali si. Přestěhovali kapry mezitím do vany, ostatně tak se to v mnoha rodinách na Vánoce dělá.

 

       Když situaci jakž takž zvládli, vrátil se Pepa unaven do svého pokoje, vzal si čisté pyžamko a zalezl si do pelíšku. Brzy se mu vrátila nálada a už si jen tak lebedil. Do toho mu zavolal Michal.

       „Nazdar, co se děje?“ ptal se Michala zvesela.

       „Pepo, mysli si o tom, co chceš, ale potřebuju poradit, jak se správně zabije kapr,“ vybalil na něj Michal.

       „Prostě ho prašť kladívkem do hlavy, srabe. Dej si předtím třeba panáka. A jednoho i jemu!“ Pochechtával se a škrabal se vleže na břiše.

       „Kladívko u sebe nemám, jsem na Smíchově u Vltavy a potřebuju to hned.“

       Další průserář. Pepa chvíli uvažoval.

       „Víš, co. Počkej tam, já se tu doma stejně kopu do zadku. Sjedu tam za tebou autem a vyřídíme to. OK?“

       „Skvělý, díky moc.“

       Vstal z postele a sáhl do knihovničky pro návod v knize Jak přežít.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Když přijížděl na nábřeží, kostelní zvony právě odbíjely poledne. Michal na něj mával a naváděl ho na volné parkovací místo na náplavce.

       Vytáhl z kufru rybářskou výbavu a pyšně ji Michalovi ukázal. Pak se přemístili k řece, aby nezakrváceli čerstvě zasněžený chodník.

       „Víš to o Hynkovi? Rozsekl si hlavu a odvezli ho do Motola!“ řekl Michal a naznačil na čele rozsah Hynkova zranění.

       „Podle tý rány, jak ji popisuješ, to bude sotva na pár stehů,“ uklidnil ho Pepa a změnil téma: „Prej jsi Jirkovi nedal tu moji obálku, jak to?“

       „Měla to bejt sranda, nevěděl jsem, že na ni tak spěchá.“

       „Tak mi ji vrať. Máš ji s sebou?“

       „Jo, potom ti ji dám.“

 

       Pepa si rozložil na zemi nástroje a srovnal si je v pořadí, v jakém je hodlal použít. Kapříky si vyrovnal jednoho vedle druhého, prsty si je přeměřil a prohmatával jim zásoby na břiše.

       „Nebude ti vadit, když půjdu stranou?“ zeptal se ho Michal.

       „Jasně, ty citlivko,“ řekl Pepa, aniž by zvedl oči od práce. Slyšel, jak se Michalovy kroky vzdalují.

       Kapři leželi bezvládně na kamenné dlažbě, jako by byl jeden druhému odrazem v zrcadle. Pepa vytáhl z koženkového pouzdra paličku a jednu z ryb zvedl na břicho. Pozorovala Emauzy nad plynoucí řekou. Druhá nuceně přihlížela, jak Pepa paličku pozvedá. Olivové očko se střetlo s Pepovým. Zadíval se na němou tlamu a pozoroval, jak se naprázdno pohybuje. Zavírala se a znovu otvírala a při každém uvolnění vydala slabé mlasknutí. Pe. Pe. Druhá ryba se lehce chvěla a vysílala směrem k protějšímu břehu téměř neznatelné smířené po, po, až se jí u tlamy nafukovaly bublinky.

       Pepa stiskl paličku silněji v ruce a udeřil s ní do dlažby. Pak ještě jednou. Uchopil kapry do dlaní a nechal je tiše vyklouznout do klidné řeky.

 

       Když se k němu Michal vrátil, dřepěl Pepa nad vodou tak, aby nebylo vidět, že jsou kapři pryč.

       „Co ty na to, kdybych ti je doma vykuchal a nadělal z nich řízky? Vzal bych to s těma našima při jednom. Máme jich tolik, že nevíme, co s nima,“ ptal se Michala přes rameno.

       „To by bylo super!“

       Pepa svižně naskládal věci do auta a nastartoval.

       „Tak se pro ty řízky potom stav. Čau.“ V zrcátku zahlédl Michalův vděčný obličej.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Když se vrátil domů, elektřina už naštěstí fungovala. Paní Rejzková mu spokojeně vyprávěla, že spolu se sousedy elektrikářům namluvila, že požár elektrické skříně vznikl samovolně, takže ho musí uhradit provozovatel. Ve vděčnosti pak sousedy obešla a obdarovala je zmrzlými kapry. Mrazák běžel opět na plné obrátky.

       Pepa si poklidil kuchyň, rozklepl pár vajec, připravil si olej, mouku a strouhanku a dal kapří maso rozmrazit do dřezu. Dostal SMS od Džejtýho, zda by byl tak laskav a taky mu připravil řízky na večer. Rejzkovým se už podařilo masa v mrazáku částečně zbavit, ale uvítal další odbyt, takže ochotně souhlasil. Pak usoudil, že ještě než se zapatlá od trojobalu, zavolá Hynkovi, jak se mu po tom šití daří.

       „Tady Ježíšek,“ představil se mu do telefonu, ačkoliv Hynek musel z displeje vědět, že to Ježíšek není.

       „Nazdar Pepiku,“ pozdravil Hynek se smíchem.

       „Seš nějak dobře naladěnej, na to, že tě prej dneska nakládali funebráci. Co se ti stalo?“ zajímal se Pepa.

       „Vlastně pořádně nevim, ale jestli s náma půjdeš večer na půlnoční, povyprávím ti o tom,“ navrhl Hynek.

       „Víš přece, že mám do kostelů vstup zakázanej…,“ upozornil ho Pepa

       „Třeba ti budou tvoje hříchy odpuštěny.“

       „To těžko, dneska jsem umlátil pár kaprů a teď si hraju s jejich vnitřnostma.“

       „U vás dneska vaříš ty?“ ptal se Hynek.

       „Jo. A taky tu chystám řízky pro Michala.“

       „Nám tě, Pepo, posílá samo peklo! Nemohl bys vyrobit nějakej speciální? Máme na něj totiž pifku.“

       „To já taky. Můžu Michalovi ten řízek podlejt tekutym projímadlem, jestli chceš,“ zavtipkoval.

       „Jo, jo!“ zajíkal se Hynek nadšením a za ním byl slyšet i další povědomý hlas.

       „Je tam s tebou Jirka?“ zeptal se a dodal: „Řekni mu, že mu ty Queeny večer předám, když už mě nutíte jít na tu půlnoční. Je to asi už pozdě, ale může je dát bráchovi jako dárek ode mě.“ Vtom si uvědomil, že si kazetu od Michala zapomněl vzít. No co, ještě se s ním dnes uvidí kvůli řízkům.

       „Vyřídím. Tak ať se daří!“ rozloučil se Hynek.

       To s tím projímadlem mysleli vážně? Zvažoval možné důsledky takové podlosti.

       Zkontroloval rukou teplotu nad pánví a došel k nočnímu stolku pro skleněnou lahvičku.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Díval se spokojeně na svůj chladnoucí výtvor a byl rád, že se přidané projímadlo nijak neprojevilo na barvě řízku. Sáhl po telefonu, aby se s Michalem domluvil na předání. Michal telefon zvedl a nečekaně na Pepu spustil anglicky.

       „Hi Pepa! How are you?“

       „Ty seš nachcanej, že jo?“

       „Yes a little.“

       „Mám pro vás hotový ty řízky.“

       „Great news!“

       „Tak se pro ně stavíte třeba v půl třetí?“

       „Yes!“

       „Jo a jdeme s Hynkem a Jirkou na půlnoční, přidáš se? Máme sraz v půl dvanáctý u kostela svatýho Václava.“

       „Sounds like a plan!“

       „Dám ještě vědět Džejtýmu.“

       „Džejtý is here with me… I’ll ask him, but… nešlo by to už v deset? Můj synovec tam hraje hokejovej zápas…“

       „Fakt? To je dobrý, napíšu klukům a posuneme to.“

       „OK Pepa. I agree. Bye!“

       Nazdar, pomyslel si Pepa a zhluboka si oddechl, že je ten rozhovoru už u konce.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Jejich opilost se kupodivu neprojevila na dochvilnosti, takže v půl třetí opravdu Michal a Džejtý dorazili. Pepa si už dopředu řízky připravil do chodby, aby kluci nemuseli jít dál a nezahlédli jejich mrazák, což by mohlo vést k dotěrným otázkám.

       „Tady to máte, kucí, ta Albert taška je Michalova,“ řekl a prostrčil jim škvírou ve dveřích dvě igelitky.

       „Díky moc, Pepo, je v tom nějakej rozdíl?“

       „Je, protože Michal tam má řízek, kterej jsem udělal speciálně pro něj. Pálivá marináda.“

       „Wow, to je skvělý, Pepo!“ řekl Michal očividně potěšen.

       „Ne že to sežere někdo jinej, nechci ho mít na svědomí, rozumíš? Je to ten hned navrchu, jasný?“ jistil se Pepa.

       „Jasný, Pepo, dám na to pozor. Ve vlastním zájmu,“ mlasknul Michal.

       „A já tam žádnej spešl nemám?“ zeptal se smutně Džejtý.

       „Ten tvůj jsem poflusal,“ pohotově reagoval Pepa.

       „Jé, díky, Pepo!“ Džejtý zatleskal. „Co jsme dlužný?“

       „Vyberu si to někdy jindy.“ Pepa miloval, když mu někdo dlužil. „Mějte se,“ rozloučil se a zabouchl před jejich opilými obličeji.

       Zase na něj zvonili. Nasadil řetízek a znovu otevřel.

       „Tu kazetu nechceš?“ zeptal se Michal a podával mu ji.

       „Jo, dík. Tobě tak příště něco svěřim. Čau.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Až do setmění běhal Pepa po sídlišti, navštěvoval známé a podarovával je kapřím masem. Nejenže tak utužil mnohá přátelství, ale co bylo důležitější, zbavil rodinu břemene, které běžící mrazák představoval. Když se vrátil, slavnostně prázdný box vytrhl ze zásuvky a zaposlouchal se do nejkrásnější koledy – svatého klidu.

       Kapří řízky už nikdo z rodiny nemohl ani cítit, tak si Pepa oblékl svůj oblíbený voňavý župánek podobný kimonu a připravil k slavnostní večeři skvělé suši. Předvedl rodině, jak správně nakládat s hůlkami, abyste si nevykloubili zápěstí, a vysvětlil, že s wasabi se nezachází jako s hořčicí, pokud nechcete dostat záchvat padoucnice. Rejzkovi prožili velmi netradiční, ale jedny z nejkrásnějších Vánoc, co Pepa pamatoval.

       Po večeři si rozdali dárky a společně se stylově podívali na DVD s japonským hororem o dívce ovládané mrtvými letci kamikadze a popíjeli u televize saké. Pepa byl po náročném dni natolik rozsezen, že se mu na sraz s kamarády skoro nechtělo. Neměl však ve zvyku měnit dohodnuté, tak se před půl desátou doma rozloučil a vyšel vstříc nadcházejícím vzrušujícím událostem, proti nimž by bylo setkání s Godzillou zanedbatelná epizodka.

Hynek

„Nesem vám noviny…,“ prozpěvoval si polohlasem Hynek a bavil se doslovností staré koledy. Seděl totiž po půlnoci v redakci Portálu ČT24, smolil na poslední chvíli sportovní článek a těšil se, že už za chvíli bude moci domů. Štědrý den už nastal.

       Nebyl na své dílo vůbec pyšný. Článek nazvaný Akce radnice Prahy 5: Na kluzišti u kostela sv. Václava si to rozdají Kapříci byl neobratným slepencem zprávy ČTK a příspěvku začínající televizní redaktorky, ale rozhodl se, že si s tím nebude příliš lámat hlavu. Byl už unavený a taky trochu nechápal, proč musí vynakládat svůj talent na avízo exhibičního zápasu malých hokejistů, Dobříčských Kapříků s jejich soupeři Smíchovskými Vepříky. Rutinně odklikl zprávu k publikaci, odhlásil se z počítače a vyrazil domů na Barrandov.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Hynečku, vstávej, je Štědrý den!“ ozvala se nad spícím Hynkem paní Rolečková. V jiné rodině by dítko s výskotem radostně vyskočilo z postele, ba co víc, nedočkavostí by v půl deváté téměř jistě nespalo. Ne tak u Rolečkových. Hynek se pouze probudil z jedné práce do druhé…

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Krájej to avokádo rychleji, máš hotový sotva dva saláty a těch zbylých sedm se samo neudělá!“ koordinoval pan Roleček Hynkovu práci od ledničky a pěchoval ji zavařovačkami s foie gras.

       Hynkovy ruce jak křidélka kolibříka zautomatizovaně kmitaly po prkénku, zatímco jeho mysl se opájela představou snídaně. Ne, ne! Věděl, že na tu není o Štědrém dni ani pomyšlení, leda by se rozkrájel.

       Řízl se lehce do ruky.

       „Hynečku, pak skoč do sklepa pro ten kus kartónu, co jsme měli loni nalepený v okně,“ přidala se paní Rolečková. „Nechci, aby na nás u večeře zase čučeli Fomínovi těma svejma hladovejma vočima!“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Snad to byla zlá předtucha, co Hynka přivedlo k počítači. Nahlásil rodičům, že jde na záchod, a prosmýkl se do obýváku. Špatně šlápnul na okraj koberečku, který si přivezl z Istanbulu, ale rychle třásně učesal prsty, takže nebylo nic poznat.

       Vzpomněl si, jak byl v práci ke konci unavený, a nechtěl, aby na webu přes celé svátky visela nějaká bota. Zabrousil do čerstvě obnovené rubriky Relax a našel si svůj článek o malých hokejistech.

       A taky že ano! Překlep hned v titulku: … u kostela sv. Václava se rozdají Kapříci! Jaképak ‚se rozdají‘, má tam přeci být ‚si to rozdají‘! Cítil pohoršení i úlevu zároveň a tiše se přihlašoval do redakčního systému, aby chybu opravil. Stránka se načítala ukrutně pomalu, a navíc se mu opravdu chtělo na záchod. Konečně titulek přepsal a pádloval myší k tlačítku Uložit.

       Obrazovka potemněla. Vypadly pojistky.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Tady Kadlík! Kadlík Nemasta!“ představil se tradičně po olivounsku Tomáš Hynkovi do telefonu.

       „Ahoj Kadlíku, řekni Tomášovi, že potřebuju nutně něco opravit v PUBu,⁴“ spustil na něj Hynek a vůbec se nepozastavoval nad dlouholetým absurdním stylem jejich komunikace.

       „Plej nemůže, plej nejde elektlika,“ hlásil ‚Kadlík‘.

       „U vás taky ne? Tak nic, šťastný a veselý…“

       Hynek se rozloučil a vytočil další číslo.

       „No čau, co bys rád?“ ozval se v telefonu tentokrát Jirka.

       „Ahoj! Prosím tě, jsi u počítače?“ spustil na něj Hynek.

       „Můžu od něj vyhodit bráchu, o co jde?“

       Pro web ČT dělali snad všichni v okolí⁵ včetně Jirky. Přesto navést ho ke správnému článku a vysvětlit mu, co potřebuje opravit, bylo nesnadné. Nevěděl, že Jirka bývá po ránu tak natvrdlý. Hynek nervózně přecházel po bytě, až došel k balkónovým dveřím a nepřítomně skrze ně hleděl k Prokopskému údolí.

       Náhle jeho hlavou projela tupá bolest. Zhroutil se na zem na hromadu střepů a jeho redakční systém zamrzl.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Stál ve tmě.

       Rozpažil, ale kolem nic nenahmatal. Zato nad sebou dosáhl na studený strop, který se mu po chvíli začal roztékat do rukávů. Po kotníky se bořil do měkké výstelky, která při pohybu šustila.

       Uvědomil si hluk. Kdesi nahoře cosi stále silněji škrábalo a burácelo. Pak se s mohutným prasknutím strop prolomil a do temnoty se vlilo oslnivé světlo vycházející z planoucích úst boha Slunce.

       Sluníčko, sluníčko…

       Boží ústa se pohnula. Byla to Michalova ústa.

       Hynek k nim natáhl prosebně ruku a hřál si ji v blízkosti boží tváře.

       „Michale! Musíš mi pomoct!“ slyšel říkat sám sebe.

       Boží ústa se pohnula.

       „Musíš hned opravit ty kapry! Zeptej se Jirky. Ví, jak na to!“ naléhal na něj.

       Boží ústa se pohnula.

       „Je to důležitý. Slib mi to prosím!“ vycházelo z něj.

       Boží ústa pohasla.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Hynečku, vstávej, je Štědrý den!“

       Hynek otevřel oči a spatřil neholenou doktorskou tvář. Z nějakého chrastítka v místnosti se Pavel Bobek svěřoval, že mu ubývá sil.

       „Jmenuje se Hynek, že ano?“ optal se doktor sestry. Ta koukla letmo na kartu.

       „Jmenuje, pane doktore.“

       „To byla pěkná rána, co jste dostal do hlavy! Aspoň jsme ušetřili za anestetika!“ smál se doktor, zatímco si mydlil ruce u umyvadla. Hynek se s námahou posadil na lůžku a omakával si sešité čelo.

       „Správně, jen se zvedejte, nechat si vás tady nemůžeme, přivezou spoustu zaskočenejch!“ pokračoval.

       „Tak říká pan doktor lidem, kterým zaskočí kost v krku,“ vysvětlovala sestra, aniž by byla tázána.

       Hynek sestoupil na zem a šoural se ke dveřím.

       „Ještě poprosim o devadesát korun, tady není Rathovo!“ Sestra mu strčila před obličej dózu plnou mincí a srdečně se rozesmála. „A minimálně do večeře nic nejezte, mohlo by se vám udělat zle. Aspoň uvidíte zlaté prasátko!“ Citoslovce smíchu.

       Na Českém rozhlasu oznámili poledne.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Sotva se trochu otrkal, už to byl zase starý dobrý Hynek. Zjistil, že je v Motole, a už si v hlavě skládal návaznost spojů domů.

       Když spatřil v čekárně mladíka s notebookem, okamžitě mu v mysli vytanul webový překlep, který ho tak drásal. A pak i to, že pověřil Michala opravou, ač nevěděl, kde ten se u něj vzal.

       „Prosím vás, máte tam internet? Potřeboval bych se na něco podívat.“

       „Určitě!“ ujistil ho servilně mladík slovem, které už dávno nahradilo prosté ano.

       Článek byl opraven!

       Zjistil, že má v kabátu mobil (asi ho stále svíral, když ho odvážela sanitka), mohl tedy poslat Michalovi zprávu.

       Dekuji moc, uz je to v poradku, preji prekvapivy vecer.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Stál u Anděla, čekal na tramvaj a pozoroval mumraj kolem. Byl rád, že se ještě cítí trochu připitoměle, aspoň zapadal do kontextu. Ale počkat! Není tohle…

       „Jirko!“

       Jirka stál opravdu kousek od něj a listoval si nějakou tlustou knihou.

       „Nazdárek, co to máš na hlavě?“ ukazoval Jirka na krvavý fáč, který Hynka zdobil.

       „Nějak jsem se zranil, když jsem s tebou telefonoval. Musím se teprve zeptat rodičů, co se vlastně stalo.“

       „Já ti chtěl pozdějc zavolat, ale pak jsem na to zapomněl. Tak skočíme ještě na pivo, ne?“

       „To asi není dobrej nápad, já byl před chvílí skoro dvě hodiny v bezvědomí. To spíš na chvíli někam do čajovny.“

       „Dobře. A mohli bychom tam vymyslet nějaký svinstvo na Michala, protože mě nasral.“

       Mně naopak pomohl, pomyslel si Hynek.

       „Tak jo, něco vymyslíme. Co ti udělal?“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Míchali si v gajvanu nějaké japonské bahýnko a živě u toho diskutovali, ale do splétání pomsty se jim moc nechtělo. V čajovně nebyla na nějaké oplzlosti ani atmosféra, lidé tu seděli tiše, dokonce i několik celkem tvrdě vypadajících lidí s nášivkami Humanistické aliance si spíše konspirativně špitalo. Zřejmě o Jančíkovi, jak zaslechli.

       „Potkal jsem před chvílí Arnošta,“ změnil Jirka už po několikáté téma, když zaslechl vedle starostovo jméno. „Ten kolaborant zvučil nějaké Jančíkovo vánoční mecheche a prej je zapřaženej až do noci. ČT24 bude totiž živě přenášet půlnoční od svatýho Václava.“

       „Proč proboha?“ divil se Hynek.

       „Pro Boha těžko, spíš bych řekl, že to bude nějaká Fridrichova úlitba Jančíkovi,“ uvažoval Jirka.

       „Já se tě chtěl právě zeptat, jestli nechceš večer na půlnoční, a tyhle nový informace můj zájem jenom zvětšily,“ řekl Hynek.

       „Klidně. Ale následnou návštěvu nonstopu Netopýr bych si i tentokrát odpustil.“

       „Mohli bysme říct i Michalovi a něco mu provést třeba během mše,“ rozpálil se náhle Hynek.

       „No nevim, ze mě už ta zlost stejně nějak vyprchala. Tak jako tak Michala za jeho zlé činy potrestá Ježíšek.“

       Hynkovi zazvonil telefon.

       „Tady Ježíšek,“ řekl Pepa.

       „Nazdar Pepiku,“ pozdravil Hynek se smíchem.

       „Seš nějak dobře naladěnej, na to, že tě prej dneska nakládali funebráci. Co se ti stalo?“ zajímal se Pepa.

       „Vlastně pořádně nevim, ale jestli s náma půjdeš večer na půlnoční, povyprávím ti o tom,“ navrhl Hynek.

       „Víš přece, že mám do kostelů vstup zakázanej…,“ upozornil ho Pepa.

       „Třeba ti budou tvoje hříchy odpuštěny.“

       „To těžko, dneska jsem umlátil pár kaprů a teď si hraju s jejich vnitřnostma.“ Z Pepy byla cítit hrdost.

       „U vás dneska vaříš ty?“ ptal se Hynek.

       „Jo. A taky tu chystám řízky pro Michala.“

       Hynek zbystřil.

       „Nám tě, Pepo, posílá samo peklo! Nemohl bys vyrobit nějakej speciální? Máme na něj totiž pifku.“

       „To já taky. Můžu Michalovi ten řízek podlejt tekutym projímadlem, jestli chceš.“

       „Jo, jo!“ zajíkal se Hynek nadšením.

       „Co, co je?“ syčel na něj Jirka, ale Hynek ho tišil.

       „Je tam s tebou Jirka?“ ptal se Pepa. „Řekni mu, že mu ty Queeny večer předám, když už mě nutíte jít na tu půlnoční. Je to asi už pozdě, ale může je dát bráchovi jako dárek ode mě.“

       „Vyřídím. Tak ať se daří!“ Rozloučili se.

       „Co ses tak gebil?“ ptal se ho Jirka.

       „To je překvapení, ale myslím, že se výhledově dobře pobavíme,“ řekl a slil si svůj přeluhovaný čaj.

       „Psal jsem zprávu Tomášovi, jestli s náma taky večer půjde,“ řekl Jirka.

       „A co?“

       „Nemá čas. Píše prej nějakou povídku.“

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Zařvala na to už druhá role lepicí pásky.

       Hynek balancoval nohama na židli a pečlivě připevňoval kusy kartónu do kuchyňského okenního rámu. Říká se, že nejhorší práce je ta, kterou děláte s rukama nad hlavou. Co teprve když vám u toho do očí stále padá zakrvácený obvaz? Aspoň že už měl v obýváku hotovo.

       Plánované setkání v půl dvanácté před kostelem se mezitím posunulo. K jeho velkému překvapení mu totiž Pepa napsal zprávu, že se sejdou dříve, protože jdou s Michalem a Džejtým fandit Michalovu synovci, který hraje večer u kostela hokej. Takže Richi nastupuje za Dobříčské Kapříky! Kdyby to Hynek věděl, připsal by do článku jeho medailonek. Takovou sportovní událost si nemohl nechat ujít, takže souhlasil, že s nimi půjde. Jenom aby Michal po večeři neuvízl doma.

       Ta věc s projímavým řízkem se zatím Hynkovi rozležela v hlavě. Nepřestřelili trochu? Snad měl Pepa při výrobě soudnost…

       Upevnil poslední díl kartónu. Možná měl ještě předtím trochu vyvětrat, teď už to nepůjde. Schválně v kartónu prořízl malé zavírací okénko, aby mohl průběžně kontrolovat dění na dvoře. Pohlédl jím směrem k Fomínovým.

       V slabé záři blikající obrazovky viděl, že někdo, zřejmě pan Fomín, instaluje v otevřeném okně hvězdářský monokulár.

       Rychle průhled zavřel.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

„Teď když už máš hotovo, mohl bys nám, Hynku, vysvětlit, co jsi ráno vyváděl s těmi balkónovými dveřmi.“ Bylo půl osmé, seděli ustrojeni ve svátečním u štědrovečerní tabule a projídali se horou salátů. Hynek si dokonce převázal hlavu do čistého.

       „Myslel jsem, že mi to řeknete vy,“ řekl překvapeně Hynek a z pusy mu visela strouhaná mrkev.

       „Slyšeli jsme ránu. Nejdřív jsme se báli, že na balkóně praskl demižon se sangrií, ale místo toho jsme tě našli ležet v pokoji na koberci. Dveře na balkón vysklené, všude spousta střepů a naproti u zdi ležely kusy ledu,“ popisovala tu záhadu paní Rolečková. „Až bude po Ježíškovi, zaděláš to kartónem tady z kuchyně, v tom pokoji je hrozná zima.“ Hynek měl obavu, že chytne tik.

       Přidal si kapra, přece jenom byl celý den bez jídla, a zaplácl ho porcí bramborového salátu.

       „Chystáme se s klukama večer na půlnoční,“ svěřil rodičům.

       „Na Zlíchov?“ ptal se pan Roleček.

       „Ne, na Smíchov, k Václavovi.“

       „To bych neradil, bude tam hrozně lidí. Říkali v televizi, že je tam nějaká dobročinná akce.“

       „To si asi pleteš, jenom tam má ČT živě přenášet mši,“ upřesňoval Hynek.

       „Ne, já to taky četla, dokonce na vašem webu. U kostela sv. Václava se rozdají kapři. Čeká tam od rána spousta lidí.“

       Hynkovi zaskočilo.

 

}<(((°>        }<(((°>        }<(((°>

 

Zbytek večera byl Hynek jako vyměněný. Když hrál v obývacím pokoji u stromečku na housle Tichou noc, přáli si sousedi přesně totéž. Když rozbalil páté, přepracované vydání Historické chronologie, nejevil nadšení, jaké u něho rodiče pamatovali u minulých čtyř.

       Když bylo z pohledu sekulární většiny obyvatel ČR po všem, odebral se Hynek do svého pokoje, aby se připravil k odchodu. V půl desáté měl sraz s Pepou na tramvajové zastávce.

       Otevřel dveře do místnosti a ovanul ho mrazivý vzduch.

       Ale cítil v něm ještě cosi jiného. Cizího.

       Na koberci, nyní již zameteném od střepů, spatřil v nánosu bahna několik párů stop vedoucích až ke dveřím do obýváku.

       Zesinal a rozběhl se k zábradlí balkónu. Po drátech hromosvodu se spouštěli Fomínovi a mávali na Hynka čerstvě pořízenými snímky z polaroidu.

       Zase to dokázali.

Všichni

Bylo 24. prosince 2009, 21.45. Teplota vzduchu 2 °C. Atmosférický tlak 992 hPa. Slabý východní vítr o rychlosti 2 km v hodině přinášel Smíchovu krom typických pivovarských pachů i zvláštní směs slavnostnosti, vzrušení a… náznak spásy.

       V letech minulých vládl touto dobou ve smíchovských ulicích klid. Lidé se zdržovali doma a v rodinných kruzích prožívali slavnostní chvíle. Jen pár z nich pak vycházelo z domu na půlnoční mši, podívat se se zájmem japonských turistů na představení, které si pak po celý rok s chutí nechávali ujít. Ne tak letos.

       Prostranství před kostelem svatého Václava, obohacené v těchto dnech o kluziště, bylo epicentrem něčeho nevídaného. Shromažďovaly se tu od ranních hodin davy lidí, které se hodinu za hodinou rozrůstaly. Jestli si vůbec někdo odskočil na večeři domů, nebylo to poznat, protože na jeho místě vypučeli hned dva další. Společným znakem všech byl zvláštní nepřítomný pátravý pohled a až nábožné očekávání příchodu toho, který je měl z čekání vykoupit. Každý hledal v přízračném světle reflektorů osvětlujících kluziště jindy nepřehlédnutelného muže, o kterém se šeptalo, že dnes v noci věnuje každému, i nejposlednějšímu chudákovi, pravého tučného kapra. A to pěkně prosím zdarma!

       Starosta Milan Jančík však nebyl k nalezení.

 

       Hynek s Pepou přistoupili k Jirkovi do tramvaje a dovezli se k Andělu. Očekávali na místě hodně lidí, ale realita byla daleko horší. Měli chuť se na hokej i mši vykašlat a sednout si na pivo do nějakých postranních ulic, ale bylo by nesnadné se z davu, kam je tramvaj vypustila, vůbec protlačit pryč. S velkým úsilím a bezohledností se probili až ke kluzišti, kde se jakoby zázrakem setkali se svými přáteli. Džejtý, zavěšen do Michala, si sundával z nohou brusle.

       „Co tady proboha děláme?“ hysterčil Jirka a cloumal Michalem za límec. „Mohl jsem bejt doma a listovat si novou monografií Egona Schieleho!“

       „Hlavně abysme se odtud pak vůbec dostali…,“ sýčkoval Hynek.

       „V nejhorším si proklestím cestu tímhle,“ řekl Džejtý temně a pozvedl jednu brusli.

       „Klid, aspoň že jsme hned u mantinelu, tísnit se někde vzadu, a ještě k tomu nic nevidět, to by bylo teprve pitomý,“ hledal horko těžko Pepa na situaci nějaká pozitiva.

       „Každopádně děkuju, že jste si udělali čas, Richi má určitě radost, že jo, Richi!“ Michal se odtáhl od hrazení kluziště a odkryl tak na ledě prkenného Richiho, maskovaného brankářskou výstrojí. To málo, co z něj šlo vyčíst, byl strach přecházející přes trému až k nevolnosti.

       „Nečekal, že tady bude tolik lidí,“ vysvětloval Richiho paralýzu Michal.

       „To nikdo…“ Jirka otáčel hlavou jako periskopem a nestačil žasnout. Kousek od nich stál zvukařský přístřešek, u něhož spatřil stísněného Arnošta. Střetli se pohledem. Arnošt naznačoval, že se střílí pistolí do spánku.

       Jirka na něj upozornil ostatní. Podařilo se jim podél mantinelu prodrat až k němu.

       „Takovýhle maso jsem ještě nezažil, a to jsem na Sázavě jednou zvučil Ministry…,“ sykl na ně Arnošt, ale hned se zase pohroužil do své práce. Za Arnoštem stály na vyvýšené konstrukci kamery České televize a na zkoušku švenkovaly po náměstí.

       Po ledě se rozbruslovali Richiho spoluhráči v modrých dresech. Úplně na druhé straně stáli v těsném hloučku růžoví hokejisté semknutí kolem svého trenéra, který divoce čmáral fixou na papír pokyny a vykřikoval u toho rychlou ruštinou. Byl spojením Rasputinovy uhrančivosti a odhodlání Josefa Urválka. Nikdo z kluků by s Richim v tu chvíli neměnil.

       Náhle zazněl náměstím hlas.

       „Dobrý pozdní večer, vážení spoluobčané!“ Lidé se rozhlíželi, odkud slova vychází. Pepa ukázal přes kluziště, kde stál na malé tribuně muž s mikrofonem. Kamery rozsvítily červená světélka a dav obracel krky k mluvčímu.

       „Jmenuji se Radovan Myslík a rád bych vás jménem radnice i pořadatelů přivítal na dnešním hokejovém utkání. Mládež a sport byly vždy priority našeho politického kurzu a z vašeho počtu je zřejmé, že jsou to priority i vás všech. Dovolte mi přivítat na pódiu muže, který celou akci osobně inicioval i zaštítil, pana starostu Milana Jančíka, doktora práv!“

       Nebylo jasné, jestli pan Myslík ustoupil do pozadí, nebo to byl jen optický klam. Z prostoru pod tribunou pomalu vyjela fousatá hlava následovaná blahobytným zbytkem. Arnošt vypustil kouřové efekty. Pak se zdviž s trhnutím zastavila. Milan Jančík rozpažil a chopil se nabízeného mikrofonu.

       „Hezký Štědrý večer vám všem,“ pravil. „Snad jsme tak zaneprázdněni honbou za ziskem a bůhví čím, že jsme přestali vnímat hodnoty, které vyznávali naši dědečkové a babičky, otcové a matky a které jsme snad před časem vyznávali i my sami. Které jsme snad vštěpovali našim dětem. Mám pochybnosti, a proto si letos kladu na srdce, abych si v tomto vánočním čase připomenul se svými blízkými tyto základní vlastnosti, které považuji za velmi důležité pro fungování manželství, rodiny, obce i státu. Adventní svátky i samotný Štědrý den by měly být obdobím, kdy se potkáváme se svými známými a kamarády a kdy bychom si na sebe měli udělat více času. Zastavit se u party muzikantů na Karlově mostě, zajít se podívat do kostela nebo na výstavu. Nebo si s chutí zafandit u hokejového derby Smíchovských Vepříků a Dobříčských Kapříků. Sportu zdar!“ Zvedl z nabízeného tácu puk a vhodil ho mezi hokejisty. Rozhodčí pískl do píšťalky.

       Vepříci vyhráli buly a ostře vstoupili do hry. Ihned se rozestoupili kolem Richiho branky a hráli na Kapříky důrazný presink. Nedlouho po vhazování se prosadili ke střele, kterou Richi naštěstí likvidoval lapačkou. Kluci byli hrou okamžitě pohlceni, ale zdálo se, že jako jedni z mála.

       „Kde jsou ty kapři? Jak dlouho budeme ještě čekat?“ vygeneroval dav svého mluvčího, který vyjádřil všeobecný pocit. Jančík nejprve sledoval hru, ale když se k otázce přidali další lidé a začalo se pískat, naklonil se k němu Myslík, podal mu papír a krátce s ním něco konzultoval. Pak se Jančík opět chopil mikrofonu a četl z listu.

       „Zazněl tu dotaz stran nějakých kaprů. Musím kategoricky dementovat tvrzení, že by městská část v minulosti přislíbila jakýkoliv bezplatný transfer obecních kaprů do soukromých rukou. Jednalo by se o nepatřičný zásah do tržního prostředí, neférový zejména vůči tradičním dodavatelům tohoto tovaru.“

       „Je to tady, je to tady…,“ opakoval zdrceně Hynek a kýval se jako autista. Ostatní přestali sledovat hru a tázavě se na něj podívali.

       „To je všechno moje vina, ty lidi tady, ta fáma s kaprama, chápete? Já jsem to zlo nevědomky vypustil na internet.“ Byl bledý jako sníh.

       „Počkej, Hynku, to se nejspíš pleteš, vždyť já to taky slyšel odevšad, že se tu budou dávat kapři,“ chtěl ho Michal vrátit do reality.

       „No právě! Všichni to ode mě převzali! Rádia, televize! O čem jinym maj asi na Štědrej den mluvit, vždyť je to druhá okurková sezóna!“

       Ostatní překvapeně mlčeli. Každý z nich tu fámu během dne zaslechl. Pak se ale Džejtý začal smát a po něm ostatní.

       „Vždyť je to skvělý, jak jsi zavařil Jančíkovi! A myslíš snad, že bude někdo pátrat po tom, kdo s tím přišel první? Jen si vychutnej svůj triumf!“ Džejtý pokynul směrem k Jančíkovi, který se do mikrofonu stále hádal s davem. Nikdo si ani nevšiml, že zápas byl přerušen kvůli faulu.

       Michal ucítil, že mu někdo klepe na záda. Z branky k nim přibruslil Richi.

       „Míšo, já už nemůžu chytat, není mi dobře!“

       „Běž za trenérem, ať tě vystřídá,“ radil mu Michal, když viděl, jak zkroušeně se tváří. Richi to zkusil, ale vzápětí viděli, jak ho trenér s kletbami posílá zpátky do branky. Hra znovu běžela, Vepříci pokračovali v těžké ofenzivě a jen zázrakem měl Richi dosud čisté konto. Zvlášť když jednou rukou skoro nechytal, protože se držel za břicho.

       Nevěděli, co sledovat dříve: fascinující sehranost Smíchovských Vepříků, Richiho potíže, nebo rozepři lidí s brunátným Milanem Jančíkem.

       „Chceme svoje kapry!“ skandoval dav donekonečna.

       „Stáhni ten mikrofon! Takhle ten přenos nemá hlavu ani patu, já sám nevim, o co tady jde!“ prodral se k Arnoštovi režisér přenosu a křičel mu zblízka do obličeje.

       „To nemá cenu, lidi bude stejně slyšet!“

       „Tak tam pusť nějakou hudbu! Záruba to ve studiu žehlí, jak může!“

       Arnošt si začal v panice sahat po kapsách.

       „Zapomněl jsem si minidisk!“ zavolal zoufale ke klukům, ale pohled měl nepřítomný. Vyhazoval věci z batohu, ale ani tam přehrávač neměl.

       „Co tam pustit tohle?“ osvítil náhle Pepu nápad. Vytáhl z kapsy kazetu a podával ji Arnoštovi. Ten zamžoural na obal a rozzářil se: „Queeni! To je záchrana!“

       „Pusť tam Bohemian Rhapsody! Ta je nejlepší!“ volal na Arnošta Hynek.

       „To vlastně znamená česká rapsodie, že jo?“ uvažoval Jirka.

       „Spíš se to překládá jako bohémská nebo cikánská rapsodie. Bavili jsme se o tom už v Mikulově,“ mentoroval Hynek. Arnošt vložil kazetu do přehrávače.

       „Za chvíli to praskne!“ řekl Džejtý šeptem Michalovi a chytl ho v rozčilení za paži.

       Neměl ani tušení, jak dokonale nadcházející události vystihl.

 

       Všechno začalo tím, že se Richi zhroutil na led, stočil se do klubíčka a kroutil se bolestí. Když to Michal viděl, přeskočil mantinel a doběhl k němu. Ani to nezastavilo útok Smíchovských Vepříků, kteří se teď snažili neúspěšně obstřelit Michala. Rozhodčí i oba trenéři vyběhli s nadávkami na led. Do toho z reproduktorů zazněl opět Jančíkův hlas. Jančík však mikrofon nedržel.

       „Peníze, co vyfakturujeme za neexistující čipy, ukládám u sebe. Dělá to milión a ňáký drobný za tejden.“ říkal Jančíkův hlas a jiný, také povědomý, mu odpovídal.

       „Takže teď jde jenom o to, ty čipy nakoupit někde za levno…“

       „Ale vůbec, Pavle!“ oponoval Jančík. „Do Opencard žádný čipy dávat nebudem! Vždyť ty čtečky, co maj revizoři, jsou stejně jenom přebarvený holicí strojky! Revizor sám posoudí, jestli jede občan na černo, podle toho, jak bude spolupracovat!“

       „To je báječný, Milane. Kam na ty nápady chodíš?“ řekl hlas Pavla Béma.

       „Ty finty kolem čteček mám od Kindla,“ přiznal skromně Jančík.

 

       Jančík tu však stále byl ještě jednou. Pravý Jančík z masa a kostí. Hlavně masa.

       Když slyšel, co Arnošt pustil za kazetu, seskočil překvapivě obratně ze své tribuny, přelezl mantinel a dral se středem kluziště ke zvukařskému pultu. Byl rudý vzteky. Vyhodil peroucí se trenéry jedním máchnutím ruky mimo led. Malí hokejisté před ním v hrůze uskakovali. Michal vzal Richiho přes rameno a honem s ním běžel k hrazení. Podával ho Hynkovi. Lidé řvali rozčilením, mísil se v nich vztek kvůli blamáži s kapry s ohromením z Jančíkových slov.

       A pak se to stalo.

       Ozvalo se prasknutí tak hlasité, že náměstí ztichlo a upřelo pozornost k Jančíkovi. V tu chvíli byl na ledě už jen on a Michal. Zpod Jančíka se všemi směry po ledě rozběhla pavučina zlomu. Jančík se v obavě zastavil a podíval se pod nohy. Bylo slyšet, jak těžce oddechuje. Kluziště s nosností čtyřicet osob pod ním nevydrželo.

       Led se prolomil a Jančík s křikem zmizel, Michalovi na bortícím se ledu podjely nohy a sklouznul směrem ke středu za ním. Postupně se rozpadla celá ledová plocha a popadala s těžkým rachotem do podzemí. Lidé zvědavě nahlíželi do vzniklé díry. Kameraman přiblížil scénu a Arnošt zesílil světla.

       Pod kluzištěm spatřili velkou místnost zpevněnou betonovými stěnami, ze které pokračoval tunel směrem k radnici. Byla napěchovaná svazky bankovek. Uprostřed stálo obrovské prase odlité z ryzího zlata. Michal a Jančík bezmocně trčeli z hromady peněz a nemohli se ani hnout.

       „Hele! Zlatý prasátko!“ vykřikl Hynek. Jirka, Pepa a Džejtý na prase ohromeně zírali a volali na Michala, jestli vidí to, co oni. Michal byl však pod penězi příliš zaklesnutý, a ať se otáčel, jak chtěl, zlaté prase neviděl.

       „A pak že kapříci nepřiplujou!“ zvolal rozjařeně nějaký muž, odhodil svršek do davu a skočil šipku do hromady bankovek. Další lidé ho okamžitě následovali.

       Kostelní vrata se rozevřela a zvony začaly odbíjet půlnoc.

       Boží hod.

       Ale o nic lepší než ten Džejtýho.

 

 

Nothing really matters to me
Any way the wind blows…