Čajovna » Čítárna » Zvonice

Zvonice

Zdálky by málokdo řekl, že se za tím malým okénkem ve zvonici kostela Sv. Mikuláše skrývá obchod. A přece. Kdo si dá práci vystoupat po 215 schodech, naskytne se mu výtečný rozhled po městě. Může mě tam navštívit a třeba si i koupit bronzovou kopii keltského šperku. Toho deštivého dne se však nechtělo nikomu.

Seděl jsem ve věži sám. Člověka jsem viděl naposledy před dvěma hodinami, kdy to kolegyně průvodkyně vzdala, a přestože jí ještě neskončila pracovní doba, odešla domů.

Já jsem trpělivě seděl za pultem obchůdku a čekal na koupěchtivého turistu, který však nepřicházel.

Déšť bičoval okenní tabule a prudký vítr lomcoval dveřmi tak silně, že jsem je raději zamknul. Ostatně v takovém počasí by se asi nikomu nechtělo obdivovat krásy Prahy z nekrytého ochozu plošiny ve výši mnoha metrů.

Nastalé ticho a teplo mě uspávalo a já pochvíli odložil knihu, jejíž obsah jsem už stejně tři stránky nevnímal a začal jsem klimbat. V místnosti bylo značné šero. Přestože soumrak ještě nenastal, oblohu zakrývala tmavě šedá mračna plná zlověstných obličejů.

Z polospánku mě vytrhl ostrý úder zvonu, který zazněl ještě jednou a pak už ne. Vzpomněl jsem si na velkou zaprášenou místnost plnou holubů a starých trámů, která se nacházela patro pode mnou, a ve které těžký mosazný zvon visel. Nejprve mě napadlo, že ho rozhoupal nějaký drzý návštěvník, ale vzápětí jsem si uvědomil, že provaz je přehozen přes trám ve velké výšce, tak aby na něj nikdo nedosáhl. Vzal jsem do ruky hlavolam a soustředěn na jeho řešení jsem na záhadu pomalu zapomínal.

Přítmí v místnosti mě však pochvíli začalo zneklidňovat. Popojel jsem na židli k lampě na stole a zapnul jsem ji. Nerozsvítila se. Zaklel jsem, ale jen tiše, abych příliš nenarušil tíživé ticho ve věži. Znamenalo to jediné: vypadl proud a já jsem nahoře sám bez elektřiny, a tím bez světla a topení. Zkusmo jsem zvedl sluchátko lokálního telefonu a vytočil vrátnici. Zůstalo hluché, jak jsem očekával.

Rozhodl jsem se, že sejdu dolů a zeptám se vrátné, co se stalo. Energicky jsem vstal, popadl klíče a vykročil ze dveří. Když jsem je za sebou zavíral, leknutím mě zamrazilo: zvon se znovu rozezněl, tentokrát však silněji a ve zvonění neustával. Plný obav jsem se zahleděl na točité schody sestupující dolů. Sešel jsem po nich pár kroků, přikrčil se a štěrbinou nahlédl do místnosti se zvonem.

Zvon se divoce kymácel a vydával ostré zvuky, které mi zněly až v hlavě. Ale kdo to, proboha, zvoní?

Sestoupil jsem ještě o krůček níž a na malou chvíli jsem zahlédl šedou postavu, která se držela provazu a nechávala se jím vynášet vzhůru. Nebo to byl jen klam?

Zmocnila se mě hrůza. Představa, že bych měl projít těsně kolem burácejícího zvonu a navíc se třeba setkat s šíleným člověkem, kterého náhlé nutkání přimělo zvon rozeznít, mě zcela odradila od cesty dolů, a tak jsem vyběhl zpátky do krámku a posadil se na židli.

Zvonění sláblo a stávalo se nepravidelným. Čekal jsem v tichosti až ustalo docela. Pustila se do mě zima a já si přál jít domů. Co když na mě ale někdo čeká na schodech?

Seděl jsem dlouho a téměř jsem se nehýbal. Pozoroval jsem lampu, jestli se náhodou nerozsvítí, ale vlákno v žárovce bylo stále studené. Denního světla stále ubývalo a já litoval, že jsem se k sestupu neodhodlal, ještě když bylo alespoň trochu vidět. Slunce už bylo definitivně za obzorem a mě nezbylo nic jiného, než sebrat odvahu a projít věží dolů.

Uklidil jsem si věci do batohu, srovnal záznamy o prodeji spíše po paměti a zamknul jsem za sebou dveře. Ocitl jsem se v naprosté tmě a schody před sebou jsem pouze tušil.

Náhle jsem si uvědomil, že mám v kapse zapalovač a radostně jsem ho vytáhl. Matné světlo, které vydával mě však spíš oslepovalo a viděl jsem z okolí ještě méně než před tím. Znovu jsem ho schoval s tím, že ho použiji na posvícení na zámky dveří. Bundu jsem si zapnul až po bradu, jakoby mě měla ochránit před nebezpečím ve tmě. Odhodlat se k prvním krokům mi dalo velkou práci.

Schody mě zavedly přímo do zvonice. Do tváře mi zavál studený vítr, který jediný napovídal, že jsem se ocitl ve velké místnosti. Odkašlal jsem si a vydaný zvuk se nesl prostorem. Natáhl jsem ruku před sebe a mžoural do tmy. Sešel jsem s třesoucími se koleny dalších pár schodů, když mi ruka leknutím ucukla. V krátké chvíli jsem před sebou ucítil předmět připomínající těžký pytel, který mi vadil v cestě.

Rychle jsem vytáhl zapalovač a posvítil si na překážku. V mihotavém světle jsem spatřil tělo v šedém kabátě lehce se houpající ve vzduchu. Viselo za krk na provaze.

Vyjekl jsem a prudce odskočil dozadu. Zábradlí povolilo a já přepadl do hlubiny pod sebou. Zvonicí se roznesl táhlý výkřik, který ztichl až v přízemí.

A to je příběh o konci mého života, milý čtenáři.

Čajovník

Diskuse k příspěvku