Čajovna » Čítárna » Hřbitov nemrtvých
Žhavé slunce se jako obrovská výheň loudalo k vrcholu své pouti a nemilosrdně se opíralo do polonahých těl pod sebou. Osmahlá, potem se lesknoucí těla se nacházela uvnitř obdélníkových jam, vyhloubených ve zdejší vyprahlé planině. Oháněla se různými nástroji, probírala a odstraňovala hlínu, kterou poté jiní lidé odváželi v kolečkách na nedalekou vysokou hromadu. Nad vším bděl přísný pohled muže stojícího nad krajem jedné z děr.
To, co se před jeho očima ním odehrávalo, nebyl trestanecký pracovní tábor. Všichni zde byli dobrovolně.
Byl to archeologický výzkum.
"Strašlivý vedro," odfrkl jeden mladík směrem k sousedovi v sondě. "Já snad leknu."
Druhý - který měl na tričku nápis ARCHEOLOGOVÉ TO DĚLAJÍ V DĚRÁCH - se podíval do košíčku se střepy, kde se válel jeho mobilní telefon. Display ukazoval 12:50.
"Vydrž, Indy! Za chvíli bude oběd."
Prošedivělý padesátník Kryštof - vedoucí výzkumu - přešlapoval neklidně kolem a občas nahlédl do košíku se střepy anebo dloubnul prstem do jílovité vrstvy. V kontrastu s vymeteným oblohou jakoby se v jeho hladce oholené tváři kupila bouřková mračna. Hlavou mu táhly velice chmurné myšlenky.
Jeho výzkum v Lahovicích u Prahy se již přehoupl do druhé poloviny, ale doposud nepřinesl nic zajímavého. Místní zvědavci už dávno přestali zevlovat kolem a pokládat otázky jako: Našli jste nějaké zlato? nebo Vy jste ztratil kontaktní čočky, viďte?, protože pochopili, že nudnější práci aby jeden pohledal.
Přitom si Kryštof od tohoto výzkumu tolik sliboval, vždyť dochované prameny poukazovaly na rozlehlou osadu ze třináctého století. Navzdory zažité laické představě neočekával hrnce zlaťáků či náhrdelníky perel. Doufal jen v přísun zajímavých informací - další dílek do nikdy nedokončené mozaiky naší historie.
A zatím… kvantum prasečích kostí, desítky bezcenných střepů a pár bronzových záušnic. A konečný termín už klepe na dveře a on bude muset odevzdat svoji zprávu.
"A kdy jsi se vlastně narodil?" zeptala se Mřížka Roberta, zástupce vedoucího, když za ní přišel do laboratoře - místnosti, kde se čistily a popisovaly střepy. Urostlý Robert se jí líbil, ale nebyla si jistá, co si o něm má myslet.
Byla to drobná dívka s hlavou pokrytou plstnatějícími copánky, která si svou přezdívku vysloužila pro svou posedlost esoterikou. Zajímala se o tajemství delfínů, měsíční kameny, kyvadélka a kupu dalších věc a mnoho lidí se na ní proto dívalo skrz prsty. Hlavním jejím zájmem však bylo posuzování lidí podle numerického složení jejich data narození. Proto byla vždy nervózní, když jej u někoho kolem sebe neznala.
Robert se tajuplně usmál. "Třináctého dubna devatenáct set sedmdesát pět."
Mřížka popadla papír, spěšně načrtla devět okének a začala do nich umísťovat číslice. Pak otevřela jakousi zelenou knížku, našla v ní určitou stránku a prstem po ní rejdila.
Ostatní holky se po sobě významně podívaly a ohleduplně se vytratily ven na cigárko.
Mřížka vydechla úžasem. Podívala se na Roberta a najednou jako kdyby jej viděla v novém světle. Proboha, blesklo jí hlavou, on je můj ideální partner.
"Tak co? Hodíme se k sobě?" zeptal se Robert.
Místo odpovědi se mu Mřížka vrhla kolem krku.
"Tak hoši, oběd," houkl Kryštof a šoural se k maringotce, kde byla umývárna.
Kopáči radostně odhodili krumpáče, lopaty, škrabky a fanky a zaparkovali kolečka.
V malých skupinkách se trousily do blízké restaurace U koňské oháňky. Poručili si první pivo, které zhasilo největší žízeň. Druhé a každé další přispělo k dobré pohodě. To byla jedna z výhod této profese: poněkud benevolentnější přístup k otázce konzumace alkoholu. Dokonce se tradovalo, že slovo archeologie je synonymem alkoholismu.
Místo výzkumu zůstalo osiřelé a snad jen země, žárlivě střežící ve svém nitru nejedno tajemství, mohla tušit, že už brzy nastanou události, jež změní mnohé.
Stalo se to ještě toho odpoledne. Jeden ze studentů na praxi, narazil při své práci škrabkou na něco neobvyklého.
"Pane doktore," zavolal Lukáš. "Podívejte! Našel jsem lebku."
"Ukaž," zpozorněl Kryštof a hbitě, ale opatrně se spustil do Lukášovy sondy. Vytáhl štěteček a začal očišťovat vyčnívající kost. Ostatní pracovníci nechali práce, utvořili hlouček kolem a zvědavě mu koukali pod ruku. Po chvíli se jim naskytl pohled na krásně zachovalou lidskou lebku. Měla jen jedinou vadu na kráse: temenní kostí jí procházel dlouhý zrezivělý hřeb.
"Pokračuj! Ale opatrně," vybídl Lukáše Kryštof. "A vy ostatní taky," dodal při pohledu na okounějící.
Když Lukáš odkryl celou kostru, ještě dokonale neočištěnou, ale dobře patrnou, Kryštof si ji dlouze mlčky prohlédl a pokýval hlavou.
Najednou jakoby se něco zlomilo. Ze všech stran mu začali hlásit objevy dalších a dalších koster. Na každé z nich bylo cosi podivného.
Než se vzduch ochladil na snesitelnější teplotu a skončil další pracovní den, před Kryštofovýma očima se otevřel výhled na pole plné koster: některé ležely zvláštně zkroucené na boku či zatížené balvany, jiné měly lebky oddělené od páteře.
K zamyšlenému Kryštofovi se tiše připojil Robert. Chvíli se díval s ním.
"Ty Kryštofe… Ty víš co to je, viď!"
Šéf mu neodpověděl, ačkoliv to věděl.
Bylo to pohřebiště nemrtvých.
Toho večera bylo v jejich hospodě pořádně rušno. Kryštof se ocitl pod palbou otázek. Tomu to však vůbec nevadilo, protože zářil jako halogen a ochotně vysvětloval.
"To, co jsme dnes našli, je ukázkovým příkladem opatření proti vampyrismu. Takto se pohřbívali lidé, u nichž bylo nebezpečí, že by po smrti mohli povstat z hrobu a ubližovat živým."
"A to třeba kdo?" zeptal se s vyvalenou pusou jeden z brigádníků.
"No - třeba sebevrazi, lidé, kteří přišli o život násilnou smrtí, zemřelá nekřtěňátka. Ti, kteří je zakopávali, se pojistili tím, že je svázali provazy, přibili k zemi kolíky nebo dokonce uřezali hlavy."
"A pomáhalo to?"
"To nevím. Ale možná jste si všimli, že některé hroby byly prázdné."
"A jak mohli vampýři lidem uškodit?" chtěl vědět Indy, jemuž tak říkali pro jeho zálibu v filmech s Indiana Jonesem.
"Především tím, že požírali mrtvoly a pili lidem krev. Ale takoví jedinci jsou i dneska."
Všichni se tomu zasmáli.
"Počkejte, nesmějte se! Dovedete si vůbec představit, jaký lidé tehdy museli mít strach?"
V místnosti náhle zavládla podivně stísněná atmosféra. Kryštofova pozornost sklouzla ke Mřížce, která seděla na vzdálené straně jejich dlouhatánského stolu, a která jediná se do debaty nezapojovala. Její pohled byli vážný. Když promluvila, její jindy tak veselý melodický hlas dostal ponurý nádech.
"Nemyslím si, že je správné, co jsme dnes udělali. Naši předkové dobře věděli, co činí."
"Ale Mřížko - přece by jsi nebyla pověrčivá."
"Kryštofe, ty mě znáš a víš, jaká jsem. Vždycky jsem dala spíš na intuici než na rozum a teď mi něco uvnitř říká: zastavme výzkum, dokud je čas, nebo se něco stane, něco strašného. Nerušme klid tamtěch dole nebo oni vyruší ten náš."
"Mřížko, ty jsi zábavná, ty snad ani nežiješ v jednadvacátym století."
"Počkej, Kryštofe!" promluvil Robert. "Možná má Mřížka pravdu. Možná bychom se na to měli vykašlat. Zavoláme do Prahy, že jsme to stihli dřív, ty sepíšeš stručnou zprávu a uděláme si dovolenou. Stejně už toho mají všichni plný zuby."
"To snad není možný. Že to říká Mřížka - to mě nepřekvapuje, ale od tebe bych to nečekal. Já mám konečně šanci za svých třicet let kariéry v archeologii něco dokázat, něco významnýho publikovat a ty se na mě vytasíš s tímhle. Chápeš, co to znamená?! Zítra zavolám do televize, přijdou novináři, vždyť takovýhle senzační nálezy zajímají i veřejnost. Možná i sponzoři konečně pustí žilou."
Kryštof vypadal opravdu rozhořčeně a stálo to hodně chlácholivých slov a pěknou řádku objednaných drinků, než se mu vrátila dobrá nálada.
Kryštofa probudil silný tlak v močovém měchýři. Přeci jen do sebe večer nalil hezkých pár piv. Ale co - úspěch se musí oslavit. Posadil se na posteli, ostatní nocležníci spokojeně chrápali. Podivil se, jak při takovém rámusu mohl vůbec spát. Obul si sandály, otevřel dveře maringotky a vešel do tmy. Do rozbřesku muselo zbývat ještě několik hodin. Maringotky, v nichž nocovali, ležely v samé blízkosti naleziště a směrem k provizorním záchodům se procházelo kolem několika sond.
Na zpáteční cestě se zastavil u jedné z nich. Zhluboka se nadýchl, čerstvý vzduch mu dělal dobře. Zavřel oči, tvář nastavenou vstříc chladivému větříku. Přemýšlel, co musí nadcházející dny zařídit.
Nemohl tušit, že není v temnotě noci sám. Ale už brzy, za pár okamžiků, se to měl dozvědět s děsivou náhlostí.
Když se Indy ráno probudil, zaúpěl, protože hlavu měl jeden velký střep. Prázdná Kryštofova postel mu prozradila, že šéf už vstal. Chrstl si na obličej trochu vody a vyšel ven.
Právě protahoval své rozlámané údy, když tu mu do oka padlo něco nepatřičného. Přistoupil k okraji jedné sond a se zvláštní zlou předtuchou nahlédl dovnitř.
Z hrůzného podívané, jenž se mu naskytla, se mu téměř zastavilo srdce.
Tam - rozvalený na rozpolceném kostlivci - ležel na krví nasáklé zemině Kryštof. Nehybně, s vyvalenýma očima a tváří bledou jako voskovaný papír.
Později, když o tom přemýšlel, se Indy nemohl za žádnou cenu upamatovat, jak se mu to podařilo, že vtrhl do maringotky, zburcoval spáče a vyhnal je k místu té strašlivé události.
Jisté je, že za několik minut se kolem inkriminované sondy utvořil hlouček zděšených postav v pyžamech. Protírali si zmučené oči a nemohli uvěřit tomu, co viděli. Nikdo se nezmohl na slovo.
Tichý prostor náhle proťal hysterický křik. Mřížka vystoupila z davu.
"Já ho varovala," kvílela spíše k nebi než k někomu určitému. "Já mu říkala, že je máme nechat na pokoji. Teď na to doplatil a já se jen bojím, abychom na to nedoplatili všichni.
"Snad si nemyslíš, že se tu stalo něco nadpřirozeného," zaprotestoval nepříliš přesvědčivě Lukáš. "Asi včera příliš přebral."
"Copak jsi slepý? Nemrtví se pomstili a běda nám všem, jestli v tom budou pokračovat."
Robert seskočil do sondy a sklonil se nad mrtvolou. Na Kryštofově bělostném krku se jako dva rubíny skvěly dvě ranky.
"Musíme okamžitě zastavit výzkum," pronesl bezbarvě.
"Ale to přece nemůžeme - ani on by si to taky určitě nepřál," ozval se technik Michal, který obvykle prováděl zaměřování. "Přece taky nevěříš tý báchorce o vampýrech."
"Nevím, čemu věřím nebo nevěřím. Ale jedno vím jistě," Robertův hlas náhle hlas ztvrdl tónem, jenž nepřipouštěl námitek. "Od této chvíli jsem zde vedoucím já."
Když toho dne ujímal vlády nad krajem soumrak, vydal se nový šéf na zdravotní procházku po okolí. Byl to hektický den, ale policajti, doktor a pohřební služba už odjeli a nastal čas konečně trochu vydechnout. Ovšem - vyšetřování bude ještě nějakou dobu pokračovat, avšak Robert si byl jistý, že mu nic nedokážou.
Musel Kryštofa zabít. Bylo mu to líto, ale neměl jiné východisko. Když za ním mu přišli s tou ta nabídkou od investora budování sítě hypermarketů, připadalo mu to jako dar z nebes, a Robert věděl, že jim musí vyhovět za každou cenu. Potřebovali urychleně začít s výstavbou a jemu - přístupnějšímu k jednání než jeho staromódní nadřízený - slíbili, pokud jim zajistí volné pole působnosti, závratnou sumu. Alespoň pro archeologa určitě.
Ty peníze potřeboval. Už jej unavovalo to neustálé počítání každé koruny, to stereotypní nuzné plahočení od výplaty k výplatě. Ne nadarmo se říká, že archeologie je krásná manželka, ale s bídným věnem. Potřeboval se z toho bludného kruhu vyvléknout, ale dny neúprosně ubíhaly a jeho partneři začínali být netrpěliví, že nedokáže splnit své závazky. Ale pak přišel objev pohřebiště a jeho naděje se opět rozhořela.
Polní cesta se stáčela k lesu a přecházela v úzkou pěšinu.
To Robert přemluvil Mřížku, aby spustila v hospodě ten výstup. Nebylo těžké ji dostat na svou stranu. Bezděky se pousmál, když si vzpomněl, jak jí ukradl Učebnici numerologie, aby se po jejím nastudování mohl "narodit" v to správné datum.
Bohužel to nezabralo, a tak musel přistoupit ke krajnímu řešení: vyčíhal si, až Kryštof půjde v noci ven, omráčil ho nivelačním přístrojem a shodil do jámy. A pak - když byl ten dědek v bezvědomí - použil svou pečlivě připravenou, důmyslně sestrojenou soustavu hadiček a injekčních stříkaček. Za matného svitu baterky to nebyla snadná práce… Bože - všude bylo tolik krve, ale potřeboval naplnit pro jistotu alespoň jednu plastovou litrovku.
Už zítra přijedou buldozery a tatrovky a srovnají hřbitov se zemí. A bude to za ním a bude bohatý.
Zabrán do myšlenek, Robert si ani nevšiml, že se ocitl v přítmí lesa. Zastavil se a uvažoval, má-li se vrátit.
Náhle za sebou uslyšel jakýsi šramot. Chtěl se obrátit, když v tom ho něco silně udeřilo do hlavy a on ztratil vědomí.
Ostrá bolest na krku ho přivedla zpátky k sobě. S hrůzou si uvědomil, že leží v náručí jakéhosi tvora. Příliš na něj neviděl, protože měl hlavu zakloněnou dozadu, ale cítil, že je jeho krční tepna je proklatá dvěma špičatými předměty. Posledním kouskem jasného rozumu si pomyslel, že to musí být nějaká šílená halucinace, ale chlemtající jazyk ho olizoval až příliš opravdově.
Jak jeho teplá krev postupně kolotala do vampýrova hrdla a on se stával stále malátnějším, přistihl se Robert, že již mu na ničem na tomto světě nezáleží. Nepřál si nic jiného, než se propadnout do hlubokého spánku beze snů…
Sladce spát….
Navždy spát…
Snad to byla jen pouhá shoda okolností, ale asi před dvěma hodinami se na silnici do Prahy stala dopravní nehoda. V příkopu u cesty, obklopené skupinkou policistů, stojí nyní zdemolované auto pohřební služby. Rozevřenými dveřmi úložného prostoru trčí ven podlouhlý, černě lakovaný předmět. Jeho víko je odklopené.
Rakev je prázdná.
Artemis Fowl
Čajovník
(11. 11. 2024, 15.43)
Džejtý
(3. 10. 2024, 10.16)
Káťa
(3. 8. 2023, 21.10)
Adam
(1. 8. 2023, 15.15)
Filip
(1. 8. 2023, 11.34)
Čajovna 3.2 (zalito 2002 — sceděno 2024) | Čajovník | Čísla účtů | Hajzlík