» Nejsem zdejší

Čajovna » Čítárna » Mikulášská

Mikulášská

Ztemnělou ulicí se nesly zvuky výbuchů a chvílemi se ostře zablesklo. Skupinka mládežníků s čerstvě nakoupenými petardami postávala na rohu oprýskaného domu, sledovala tváře vystrašených kolemjdoucích a hledala v nich obličej začerněný uhlíkem nebo bradu polepenou oslintanou vatou. Bylo pátého prosince. Čas, kdy se z dětí stávají pyromani.

Anděla se krčila ve stínu a zavíracím špendlíkem si vyspravovala si vodou nasáklý kostým. Mikuláš nervózně přešlapoval na chodníku a paranoicky se rozhlížel kolem. Doby, kdy si jeho vysoká důstojná postava zjednávala respekt, byly pryč. Dnes byl každý čtrnáctiletý harant vyšší než on. Letmo pohlédl na proutěný košík, který svíral v ruce. Byl pokrytý bílým ubrouskem a skrýval v něm šťavnatá jablíčka. Věděl, že dnes už jablka neletí, ale kupovat pro děti čokoládu v supermarketu, tak na to se skutečně necítil. Zdálo se mu, že má v krku velký knedlík.

"Nebuďte nervózní, pane! Jako byste to dělal poprvý!" řekl Čert, který se vynořil ze stínu, opíraje se o lískovou hůl. Přitom on byl ten poslední, který by měl být v klidu. Čerti vždy přitahovali největší pozornost útočícího davu. O tom svědčilo zranění jeho kopyta, které utržil v devadesátém osmém při bojích na Karlově náměstí.

Teď chtěl přátelsky poplácat svatého muže po rameni, ale jeho ruka nebyla dvakrát čistá, a tak ji strčil do kapsy u kožichu.

Anděla nervózně zaškubala svými šaty.

"Po posledním praní se mi to strašně srazilo, asi to nesepnu! Přece jsem nepřibrala!" nesměle se zachichotala.

"Ať ti není zima na křídla, děvče. Jestli chceš, půjčím ti plášť. Aspoň nebudu tak nápadný," řekl Mikuláš a pomalu si přetahoval roucho přes hlavu.

"Jen to nechte, otče. Vzala jsem si šusťákovku, to se prý teď nosí." Anděla vytáhla z cestovního kufříku růžovou bundu, která by byla hitem někdy v osmdesátých letech. Na anděla to byl ovšem slušný přehled o módě.

"Je pět. Za chvíli půjdou nejmenší děti spát, abysme šli, pane," připomněl Čert jejich povinnosti. Přehodil si přes rameno řinčivý pytel, který však nebyl plný řetězů a zlobivých dětí, ale paklíčů, které koupil začátkem dvacátého století v jedné příjemné hospůdce. Na moderní zámky s bzučáky byla Čertova příprava přesto krátká.

Odlepili se od domu a spěšným krokem vyrazili ulicí. Ty časy, kdy Mikuláš obcházel všechny domácnosti sám, časy, kdy znal radostnou tvářičku každého dítěte v Čechách, časy, kdy zůstal s některou rodinou celý večer, i když se sám později divil, jak to všechno stihl oběhnout, ty časy už byli minulostí. Na jednu stranu byl rád, že mu pomáhají někteří dobrovolní mikulášové (přece jenom od dob, kdy s tím řemeslem začal se počet dětí zmnohonásobil), ale už se necítil tak důležitý. Vzpomínal na dítka, kterým vyhrkly slzy radostí při pohledu na zlatavé oříšky, které svým nacvičeným trikem vždy vykouzlil z kapsy. Jemu samému je teď do breku, když ho chlapeček přivítá slovy: "Ahoj Santaklauzi!"

Ne, neměl nic proti svému kolegovi Klausovi, i když trochu nesouhlasil s jeho výstupy v reklamách na Coca Colu nebo s propagandou v obchodních domech. Na druhou stranu když to dělá z lásky k dětem, říkal si, není na tom nic špatného. Někdy si však s tou láskou nebyl tak jistý.

Ale přece by měl Santa respektovat určitá pravidla. Každý měl svůj resort, svůj revír. Co dalo Mikulášovi práce vystrnadit toho ochlastu Dědu Mráze, a teď tu místo něho je Santa Klaus se svým věčně přátelským úsměvem, který Mikuláše tolik rozčiloval.

Ulicí zazněl zvuk autoalarmu. Dorazili k šedivému panelovému domu a vystoupali po schodech ke zvonkům. Mikuláš si vytáhl brýle a chvíli si je pečlivě čistil o plášť. Pak si je pomalu nasadil na čelo a sklonil se ke jmenovkám. Svatý muž stiskl zvonek.

Všichni tři polekaně uskočili, když se z mluvítka ozvalo nesnesitelné pištění. Jen slabě za ním rozeznávali ženský hlas.

"Co je?"

Mikuláš si odkašlal. "Dobrý večer přeji, jdeme za vašimi dítky!"

Zaslechli tlumené volání. "Karle, už jsou tady zase. Co jim mám říct?" Po chvíli žena pokračovala: "Děti jsou u babičky, ale klidně vás pustím do baráku." Ostré zabzučení vpustilo trojici dovnitř. Výtahem vyjeli do třetího patra a potichu z něj vystoupili. Anděla rozhodně přistoupila k prvním dveřím a zazvonila. Ticho proťal psí štěkot, který přehlušil i řev televize z bytu.

Dveře se pootevřely a zarazily se o bezpečnostní řetízek. Škvírou je pozorovalo oko dospívající dívky. Pod nohama jí proběhl ratlík a zakousl se do Čertova necitlivého kopyta. Děvče ho přitáhlo zpátky do bytu.

"Brácha si už čistí zuby. Už nic nechceme."

"To bude hned holčičko, Toník přece celý rok nezlobil." Mikulášovi se na tváři rozzářil laskavý úsměv. "Podívejte se, já tam mám rozkoukanou Kassandru, tady máte dvácu a děte jinam!"

Dříve než stihl Mikuláš cokoliv namítnout, stál před zavřenými dveřmi s chladivou mincí v dlani. Světlo v domě zhaslo a v temné chodbě se rozhostila tíživá atmosféra.

"Ksakru, kde se tady rozsvěcuje?" řekl Čert a začal omakávat zeď. Anděla se posadila na schody a lehce posmrkávala. Znovu se ozvalo zvonění.

"K čertu, musel jsem zmáčknout zvonek. Starý dobrý klepadlo!" Čert se otočil na anděla a Mikuláše. "Pojďte! Zdrhneme, než votevřou!"

Než se stačili rozhodnout, vklouzlo do chodby světlo ze dveří. Spatřili konturu malé osoby, která se na ně se zájmem podívala.

"Božínku, vy musíte být z venku promrzlí. Já už malé děti nemám, ale můžete si u mě dát čaj," řekla vlídně babička. Samotný její hlas zahříval.

Najednou se všichni ocitli v pohodlných ušácích a spokojeně na sebe mrkali. Anděla si prohlížela místnost. Nohy se jí bořili do těžkého koberce. Na oknech byly záclony s květinovým vzorem. Nad dveřmi do kuchyně visel krucifix a opodál stála panenka Marie pod vybledlou svatební fotografií. Čert začal v poklidném prostředí usínat. Hodiny tiše odbily půl šesté.

Babička vklouzla do místnosti s tácem v rukou. Před každého postavila hrnek a sama si ponechala jeden s ulomeným ouškem.

"Tak jaké letos byly děti?" otázala se.

"Hodné, jako vždycky," odpověděl Mikuláš.

"Tak proč se tváříte, jakoby vám uletěly včely?"

"Už se v tom mikulášství začínám ztrácet. Jako by jsem dětem přestával rozumět. Místo toho, aby seděly doma a bály se čertova strašení, házejí po nás taková ta výbušná udělátka. Jen se podívejte, zrovna tady mi propálili roucho. Děti ve mně už nevidí symbol štědrosti a dobra, ale jenom zdroj sladkostí a umělohmotných nesmyslů."

"Ale nepovídejte!" podivila se babička. "Jste takový moudrý člověk, přece musíte vědět, že děti jsou v hloubi duše stejné jako před staletími. Jenom k vám nemohou najít tu pravou cestu. A já se jim ani nedivím. Když vidí v obchodech kalendáře s červeným skřetem nebo Mikuláše, ze kterého je cítit vodka…"

Mikuláš souhlasně pokýval hlavou.

"Počkejte až děti usnou, a pak přileťte k oknu. Neříkejte mi, že jste to už zapomněl! Pak položte na parapet skromný balíček. Když vás dítě na chvíli zahlédne, bude to jenom lepší. Chodit od bytu k bytu jak popeláři, to není pro vás to pravé."

"Asi máte pravdu. Dělával jsem to tak za starých časů, ale začal jsem si myslet, že co děti neuvidí na vlastní oči, tomu neuvěří."

"Tak rychle dopijte a upalujte! Máte ještě hodně práce."



"Tak co to bude, panstvo?"

"Prosil bych sklenici červeného," řekl Mikuláš vrchnímu v restauraci.

"Mně jednoho kozla," Čert se podíval do Mikulášovi přísné tváře, "vlastně jenom malýho."

"A vy slečno?" zeptal se vrchní Anděly.

"Sodu bych prosila."

Všichni tři byli dost unavení, ale spokojení. Na babiččinu radu oblétli všechny děti překvapivě rychle a měli pocit dobře vykonané práce. Čert si dokonce dopřál jednu spartičku.

"Nakonec to není tak špatná práce, když to neberete moc vážně," zhodnotil situaci Čert a odklepl popel.

"Máš pravdu," přitakal Mikuláš. "Už si od toho nadělování nemůžu slibovat nějakou křesťanskou propagaci, ale stejně jsem to vždycky dělal rád. Děkuji ti, že jsi mě přesvědčil, abych dal nadílku i tomu malému muslimovi. Musím se trochu přeškolit na novou dobu."

Právě, když dostali objednané pití, vešla do místnosti skupina kostýmovaných lidí. Anděla mezi nimi napočítala čtyři čerty, tři anděly a dokonce dva Mikuláše. Tvářili se spokojeně a hned zamířili k jejich stolu.

"Tak taky máte po šichtě? Dneska byl -jedno pivečko, pane vedoucí- dobrej den," řekl asi dvacetiletý člověk a strhl si z pusy nalepené vousy.

"Taky," řekl rozpačitě Mikuláš, ale pak se vesele usmál, "nestěžujeme si."

"Kolik vám to hodilo? Nám půldruhýho litru!"

"Dost. Jsem skutečně o něco bohatší," uznal Svatý muž.

Seděli spolu asi hodinu, když Mikuláš usoudil, že už by se neměli zdržovat. Přinutil dopít Čerta teď už třetí pivo a začali se zvedat. Anděla tázavě mrkla na Mikuláše, a ten pokýval hlavou na souhlas.

"Tady máte nějaké balíčky, co nám zbyly. Nám by už jenom překážely," řekla Anděla a podala je lidem okolo stolu. Do každého přitom přičarovala lahvinku něčeho ostřejšího.

Bývalý mikuláš se rozesmál: "Díky! Ale to jste snad dětem nedávali, ne?"

Anděla zavrtěla hlavou a šla ke dveřím za ostatními.

Tři postavy vyšly do temné ulice a zmizely ve tmě.

Čajovník

Diskuse k příspěvku

Čajovník (8. 12. 2010, 14.47): Děkuji, ani bych nečekal, že se ta staroba bude někomu líbit.

Pól (7. 12. 2010, 8.28): Parádní povídka, Tome! Ostatně jako veškerá tvorba z pod tvého pera.

Eldamri (5. 12. 2010, 19.58): Dobré, mám Mikuláše spojeného s podobnými pocity.

Čajovna 3.2 (zalito 2002 — sceděno 2017) | | Čísla účtů | Hajzlík

Odkaz
Víte, čí je farma Hnízdo? Tak to opakujte rychle za sebou.