Lakrosový zápas

Na pláň až padne sluneční svit,
přijdou dvě armády spolu se bít.
Slyšíte? Kokrhá domácí kur!
Pomalu plní se válečný dvůr...

Reci jsou nehybní jak zástup soch.
Po chvíli ticha zatroubí roh,
těla se mísí v divoké řeži,
nejeden v kaluži krve už leží.

Pod vahou ran i já na tvář klesnu,
války ryk okolo vnímám jak ze snu,
jak z noční můry mi v uších zní zvuk
sekaných, lámaných nohou a ruk.

Vedle mne leží brach - krvavá skráň.
Zaskřípám zuby a sevřu svou zbraň,
hrdinně povstanu z kolenou v boj,
kolem se prostírá nepřátel roj.

Beznaděj - to je náš největší sok,
myšlenka porážky k smrti je krok.
A když se zavřela poslední z cest,
to, co ti zbývá, je zaťatá pěst!

Vzdali jsme se všech světských krás,
za hrdé srdce teď odmění nás:
supi a červi a hnilobné tlení,
mrtvi jsme. Ale neporaženi!