Přesycený pohár

Na návsi je malý domek,
moc živo v něm není.
Muž se teprv vrací z krčmy;
právě propil jmění.

Vpotácel se do světnice,
večeře tu čeká naň.
Zhltnul ji a pak do peřin
zabořil špinavou skráň.

V koutě sedí mladá dívka,
vyšívá tam cosi.
Co to šiješ, děvče? Rubáš?
To se dneska nosí?

V místnosti je mrtvý klid, jen
tikot hodin ruší
ticho, jehož dusný témbr
utrhává uši.

Muž snad usnul, leží schoulen,
jako by byl v křeči.
Dívka zvedla se od šití,
přemáhá se k řeči.

Takhles to chtěl, jemnostpane?
Co, ty horo masa?
Věčně bít a urážet mě
je tvůj takt a krása!

To, že jsem tě milovala,
to ti bylo málo!
Já byla ta špatná, ať se
stalo co se stalo!!

Byla jsem jen k ukájení
těch tvých mrzkých pudů!!!
Jak jsem mohla vědět, jakou
si to beru zrůdu...

Dívce klesla hlava v dlaně,
přerývaně vzlyká.
Panebože, proč jen se mnou
osud takhle smýká?

Tak tys chtěla šťastný život?
Místo dětských hraček
ti teď ale do svědomí
zvoní umíráček.

Údery zvonu zní jako
hřebíky do víka.
Proč pláčeš, má milá? Jak víš,
že se tě to týká?

Černá rakev,
zlatý kříž,
jak panenko,
jak to víš?

Chléb a voda,
pryčna, mříž.
Jak panenko,
jak to víš?