Čajovna » Čítárna » Bobovýlet

Bobovýlet

Když mi kamarádka Ivana nabídla výlet do Bruselu a setkání s naší europoslankyní, byl jsem nadšený. Ihned jsem začal čistit svůj přeplněný program a velmi jsem se těšil, a ač jsem si matně uvědomoval některé přinejmenším podivné okolnosti oné akce, nechal jsem si je snadno vysvětlit.

„O půlnoci?“, divil jsem se.

„No jasně. Přijedeme ráno a budeme mít celý den na zážitky.“

„OK. A proč píšou, že máme dbát osobní hygieny, zejména v oblasti krků?“

„Nevim. Asi nějaká směrnice. Půjdeme do parlamentu mezi politický elity, tak asi abychom nedělali ostudu. Spíš nechápu, proč nemáme čtyřiadvacet hodin před odjezdem jíst česnek?“

Zato já ano. Včera jsem měl topinky s česnekem v Krákoře a cítil jsem je v tlamě ještě dneska ráno. Otřásl jsem se a dál už jsem se neptal. Pečlivě jsem si zabalil, slušně se oblékl a s dětinským nadšením jsem se vydal k místu odjezdu.

Už když jsem dorazil na zličínské parkoviště, ležela v ulicích hustá mlha. Lampy a neony svítily ve vlhkých oparech a z jinak temné liduprázdné pražské periferie šla zvláštní tíseň. Ta ale zmizela, když jsem se na parkovišti potkal s přáteli. Vesele jsme si povídali, když se několik minut před půlnocí z mlhy vynořil černý autobus. Vystoupila z něj dvojice pobledlých řidičů a mlčky nám začali pomáhat nakládat zavazadla. Když jsem se usadil na své sedadlo, překvapilo mě, jak malý tam byl prostor pro nohy a vůbec pro mých 188 cm. Seděl jsem tam zmáčknutý a připadal jsem si jako brojler v kotci na cestě na jatka. Motor naskočil. V okamžiku, kdy digitální hodiny nad řidičem ukázaly půlnoc, se autobus rozjel.

Probudil jsem se; ani jsem si nepamatoval, jak jsem usnul. Motor líně předl a v autobusu byla tma. Všichni klidně spali a ani se nepohnuli; připadal jsem si jako jediný žijící cestující. Autobus se neohroženě hnal vpřed, ačkoli bylo vidět jen na pár metrů. Chuchvalce husté mlhy se rozrážely o přední sklo jako zpěněné vlny o příď parníku. Sjeli jsme z dálnice a začali jsme prudce stoupat. Mlha řídla a občas kolem autobusu proletěl netopýr. Najednou jsme vyjeli z mraku a přímo před námi se na vrcholu kopce tyčila ohromná černá silueta jakési démonické stavby.

„Dámy a pánové, za chvíli dorazíme k našemu hotelu,“ informovala delegátka, „U recepce vám rozdám klíče od pokojů a až se ubytujete, paní Bobošíková by vás ráda přivítala v salonku. Také vám posílá malý dárek,“ řekla a rozdala nám každému po obálce. Uvnitř byly dvě tablety vitamínu B12 na tvorbu červených krvinek. Když jsem vystoupil z autobusu, musel jsem polknout. Budova hotelu byl obrovský skleněný černý kolos, za nějž ve světle úplňku divoce utíkaly mraky, takže se zdálo, že se na nás každou chvíli zřítí a rozmačká nás na kaši když ne fyzicky, tak alespoň svou přízračnou majestátností. Po jeho stranách se k nebi pnuly dvě kulaté věže svírající mohutnou půlkruhovou klenbu. Skoro celý povrch hotelu tvořilo černé neprůhledné sklo, hlavní vchod připomínal otevřený hladový chřtán a při představě, že v tom mám strávit noc, jsem upustil tašku. Interiér se nesl v podobném duchu, všechno mělo gotický tvar. Na pokoji jsme se nezdržoval, nechal jsem tam tašku a spěchal jsem mezi lidi do salonku. Salonek byl spíš sál s dlouhým jídelním stolem uprostřed. Místnost měla vysoký strop, masivní nepohodlný nábytek a byla cítit zatuchlinou. Sešlo se nás tam překvapivě málo, z naší skupinky jen dva.

„Kde je Ivana?“ šeptal jsem Pavlovi.

„Nevim. Potkala na chodbě Bobošíkovou, chvíli s ní kecala, ale už by tady měla dávno bejt.“

Ona ani ostatní už nepřišli. Zato se na druhém konci sálu otevřely vysoké dvoukřídlé dveře a vešla česká europoslankyně Jana Bobošíková.

Byla oblečená do dlouhé červenočerné slavnostní róby s vysokým límcem a nařasenými rukávy, měla bledou pleť a výrazně červené rty. Opřela se o stůl a medově se usmála.

„Vítám vás přátelé. Jsem ráda, že jste přijali mé pozvání. Doufám, že jste měli klidnou cestu a že jste hezky svěží a čerství.“ Při posledním slovu se jí zablesklo v očích. Po krátké řeči nám popřála dobrou noc a požádala missky, muže roku, šplhounku roku a vítěze Superstar k neformálnímu setkání v postranním salonku.

Procházel jsem se chodbami a prohlížel jsem si obrazy. Byly to portréty nějakých šlechticů a doufal jsem, že je maloval špatný malíř. Byli různě pokřivení a deformovaní, v očích měli pološílený výraz.

„Ti všichni mají modrou krev. Líbí se vám?“ zeptala se za mnou Bobošíková a já jsem sebou trhnul překvapen její náhlou přítomností.

„Ano. Jsou hezké, ale děsivé zároveň. Až mi z nich tuhne krev v žilách.“

„Ano? Tak to pojďme raději do baru na skleničku, ať vám ji zase rozproudí,“ řekla podbízivě, vzala mě pod paží a vedla mě ke dveřím baru.

„Bavil vás muž roku?“

„Hm. Nakonec to nebyla moje krevní skupina,“ řekla odmítavě. „Zato šplhounka, to byla holka krev a mlíko!“ zvolala a přísahal bych, že si pomlaskla.

Seděli jsme u baru a popíjeli Medvědí krev (bulharské červené sladké). Měl jsem lokty na stole, hlavu v dlaních a přemýšlel jsem, kam se asi poděli mí přátelé; poslankyně mě zřejmě pozorovala.

„Co je vám? Vypadáte chudokrevně.“ řekla trochu pohrdavě.

„Mám starost o kamarády. Někam zmizeli a nikde je nemůžu najít. Při představě, že se jim něco stalo, by se ve mně krve nedořezal.“

„Tak na to nemyslete,“ žadonila, „Jsem si jistá, že se s přáteli brzy zase setkáte. Napijte se ještě. Tak. Musíte se trochu uvolnit.“

„Máte pravdu. Ráno tomu všemu přijdu na zub, na to dám krk!“

„Jsem ráda, že to říkáte,“ řekla spokojeně a dopila svůj pohár.

Vstal jsem a přešel jsem k oknu. Opíraly se do něj poryvy větru a nad obzorem se zablesklo. Na holou temnou krajinu se začal snášet studený déšť. Uslyšel jsem za sebou pohyb. Chtěl jsem se otočit, ale v tom okamžiku se mi do šíje zabořily dva dlouhé krvelačné špičáky naší paní europoslankyně.

Džejtý

Diskuse k příspěvku