Čajovna » Čítárna » Ťůťa a dýně

Ťůťa a dýně

Unavený Ťůťa se vrací po práci domů. Je hladový, ale má obavy, že lednici najde pustou jak Antarktidu. Takhle kdyby se na něj z trouby usmála pečínka, co by voněla až na chodbu k sousedům!

Ťůťa nahlíží do pokojů, jestli na něj doma někdo nečeká. V prvním ani druhém pokoji však nenachází nic jiného než zimu. Topení tedy nezapne, přece nebude vyhánět jediného hosta!

Zpod staré skříně vycházejí škrabavé zvuky, které Ťůťu co chvíli vystraší. Prázdný žaludek svými výčitkami mu navíc odepírá zasloužený spánek. Mezi klimbáním však Ťůťa náhle zpozorní: Co je to tam v rohu u květiny?

Je to snad šalba způsobená hladem, nebo z květiny opravdu vyrostla obrovská dýně? Ťůťa se musí několikrát štípnout do zápěstí, než si je jist, že zelenina v jeho rukou je opravdová.

Dýně láká k večeři, ale Ťůťa si není vůbec jist, jak by ji v lahodný pokrm proměnil. Kdyby tu s ním byla jeho Barunka, jistě by mu poradila. Ale kde může být, vždyť se díval už i do kapsáře na noviny!

Ale co, přeci si poradí sám, vždyť co se jen navařil čínských polévek z Malajsie! Za deset minut bude dýně měkoučká jako… ale ouha! Celou ruku si polil vroucí vodou! Ještě že ho teď nikdo neslyší!

Jen co si ruku pomazal měsíčkovou mastí a obvázal kusem záclony, pouští se neúnavně zase do vaření. To by tak bylo, aby si dýni neopekl do křupava v toustovači. Stačí ji jen pořádně zmáčkout…

…a už je ruka na plotně! Ale Ťůťo, chtěl jsi přeci opékat dýni a ne ruku! Jak ti to teď půjde s rukama samý bolák! A dýně se zatím líně kutálí po stole, jako by se jí to celé ani netýkalo.

Rozmrzelému Ťůťovi už dochází chatrné zásoby v lékárničce. Ošetřovat jednu ruku druhou bolavou je navíc jen pro zlost. A to místo toho mohl mít dýni jako od babičky…

Ale co to? Jen si na to pomyslel, objevila se nad ním vlídná vrásčitá tvář. „Ťůťo! Ťůťo!“ opakuje, ale Ťůťa ji dobře slyší, když babička hned na to praví: „Nech už stranou pokusy, pokrájej ji na kusy!“

Ťůťa je najednou jako vyměněný. Skoro by zapomněl, že má ruce stále jako v ohni. Než se naděje, nakráji celou dýni na kostičky jako z Legolandu. A ani se neřízne!

„Osmahne se, dlouho vaří, pak se ji rozmačkat zdaří,“ pokračuje babička a Ťůťa nelení a dělá, co slyší. A opravdu! Za půl hodiny se dýňové kostky mění ve voňavou polévku!

„Má-li padat do břicha, nalej do ní Bedřicha!“ ozývá se kuchyní babiččin hlas. Ťůťa se povedené slovní hříčce jen tak pousměje a už zbarvuje polévku do krémově žluté.

Jen co polévka dobublá, Ťůťa už už chystá talíř, aby ji ochutnal. Ale kam zmizela babička? Kdo ví? Ťůťa má teď oči a jazyk jen pro svou nečekanou večeři.

Rázem má celý hrnec v sobě. Jen tak tak, že dojde do postele, na kterou předtím z hladu úplně zapomněl. V dýnověm oparu, táhnoucím se celým bytem, rychle usíná.

Chlapče, chlapče! Tys tomu dal! Ani na zítřek sis nenechal! A co teprv Barunce? Babička se dlouho nerozmýšlí a vyčaruje pod květinou další dýni. Ví, že zítra už si Ťůťa poradí sám.

Ťůťa vstává do práce ještě za tmy. Vždyť se pro plný žaludek stejně celou noc přehazoval z boku na bok! Nejdříve myslel, že to snad celé byl jen sen, ale pak mu padne zrak na květinu. Tak zase dýně…

15. října 2009

Čajovník, Džejtý

Diskuse k příspěvku