Čajovna » Čítárna » O efektivitě bytí

O efektivitě bytí

Opravdu nablbaný fejeton z června 2007, který jsem našel u sebe na PC

Také máte pocit, že nežijete efektivně? Že během dne ztrácíte spoustu času, který by se jinak dal využít k nabytí statků? Že by se mohl promrhávaný čas přetvořit v zisk, stejně jako onen chlapík trpící Axou si z každého nákupu ukládá dvě procenta na důchod? Kéž by to bylo tak prosté…

Náš čas lze totiž rozdělit do tří fází. Fáze exoinfluentální je ta, kdy máme povinnost na něčem pracovat, protože to od nás zaměstnavatel (děkan, předák…) očekává a požaduje nebo kdy jsme k činnosti nuceni neodkladnými vlivy – těmi může být požár v kuchyni či nákup dárků vyvolaný neúprosně se blížícími vánočními svátky. Činnosti spojené s exoinfluentální fází jsou zpravidla nepříjemné a ducha a tělo vyčerpávající.

Fáze personálně-iniciativní je ta, kdy máme energii a možnosti věnovat se činnostem, které nepřinášejí odpočinek, ale jejichž realizace je závislá na naší vůli. Takovými aktivitami může být odkládaná návštěva zubního lékaře či zhlédnutí intelektuálně náročného filmu, jehož kvality naši přátelé vyzdvihují a my si začínáme připadat trapně, že jeho neznalost už delší dobu tajíme. Tyto činnosti přinášejí dobrý pocit z dobrovolně vykonané práce, ale jen vzácně odpočinek.

Naštěstí je tu fáze třetí, pasivně-konzumační, tedy ta, na níž je třeba minimálního duševního či tělesného vkladu. Převážně se při ní nacházíme v horizontální poloze či alespoň vsedě – pasivní konzumenty nalézáme obvykle v kinech, hospodách, postelích, k činnosti obvykle vystačí s jednou paží. Výjimečně odolní lidé zahrnují do pasivně-konzumační fáze např. návštěvu squashe, v těchto případech se však jedná spíš o deviaci, proto tento statistický vzorek není hodný výraznější pozornosti.

Každý člověk má každodenní poměr těchto fází jiný, ale u každého jsou zřejmě všechny tři zastoupeny. Pokud vám tedy někdo vyčítá, že nejste už tři týdny schopni namazat vrzající futra, je výmluva „neměl jsem dosud čas“ na místě, ale k pochopení ze strany recipienta je zapotřebí, aby věděl, že „čas“ na to pochopitelně byl, jen se ho nedostávalo pro fázi personálně-iniciativní, protože např. vlivem převahy fáze exoinfluentální se logicky zvětšil prostor i fáze pasivně-konzumační.

Při pozornějším vnímání denního cyklu však zjistíme, že existuje ještě fáze čtvrtá, charakteristická obvykle tím, že je jakousi přetlakovou komorou mezi zbylými fázemi. Říká se jí exoinfluentálně-pasivní, někdy hovoří literatura o také o autohibernaci. Její podstata plyne (stejně jako u exoinfluentální fáze) z vnějšího vlivu, které nás nutí po určitou dobu nevěnovat se vůbec ničemu. Typicky ji provázení nějaká forma čekání. Nelze zde však ve většině případů hovořit o pozitivním účinku jako u fáze pasivně-konzumační. Tuto fázi organismus aktivuje např. ve frontě na poště, během čekání na autobus nebo na načtení webové stránky z přetíženého serveru. Někteří lidé, vědomi si neefektivity autohibernace, se s ní snaží bojovat různými prostředky. Mezi takové patří lidé svírající na zastávkách knížku či skripta v zoufalé snaze přepnout se do režimu pasivně-konzumačního nebo v extrémních případech do personálně-iniciativního. Vrcholem marného boje proti autohibernaci jsou pak lidé vybavení psychowalkmany.

Přitom jak by to bylo krásné, kdyby na místech, kde se autohibernovaní lidé obvykle shlukují, připravila obec drobné práce, kterými by dotyční účelně využívali tato svá hluchá místa existence k obecnému prospěchu! Skupinka takových lidí by se např. věnovala na zastávce deset minut třídění odpadu na připravených haldičkách, dokud by jejich práci nepřevzali ti, kterým autobus zavře dveře před nosem. Kolik potenciálu v nás dříme! A hlavně – jak uspokojující by byl pohled na shluk lidí shrabávající vajgly v březnu před finančním úřadem pro oko pasivního konzumenta!

Čajovník

Diskuse k příspěvku