Čajovna » Čítárna » Jednou nohou v tramvaji

Jednou nohou v tramvaji

Je pondělí kolem půl jedenácté večer. Sedím schoulen na tramvajové sedačce zaměstnán čtením brakové detektivní literatury. Součinností piva a příjemné atmosféry pražských ulic mám lehce euforickou náladu. Již se nemusím omotávat metry bavlny k udržení provozní tělesné teploty, lehčí látka mé bundy mi umožňuje intenzivnější vnímání okolního prostoru. Cítím s ostatními cestujícími spřízněnost – jsme to my, kdo neucpáváme ulice automobily, nedusíme spoluobčany výfukovými splodinami. Tramvaj drncne a mně do očí spadne kadeř vyrůstající z mého levicového smýšlení.

Na protější sedačce cestuje bezdomovec. Je asi poblázněný, protože vypráví historky jen tak do větru, ne nijak nahlas, ne vulgárně. Místo jedné nohy má stylovou starou protézu. Nesmrdí. Nezdá se, že by někomu v tramvaji vadil. Když tu…

„Pít pivo tady nebudete, na další zastávce si vystoupíte,“ říká mu někdo polohlasem. Bezdomovec odpovídá a situaci zlehčuje. Muže v béžové bundě ale nepřesvědčuje. Ten mu opakuje, že si bude muset vystoupit. Mluví tiše, ale naléhavě. Zní to nepřátelsky.

Co je to za nácka? říkám si, protože podobným machrů, kteří si v dopravních prostředcích leští sebevědomí obranou pracujících lidí před parazity, jsem už viděl hodně. Neváhají obvykle starého člověk bez domova vyhodit do mrazu. Vstávám a přistupuji k mravokárci.

„Proč toho člověka nenecháte na pokoji, vždyť nikomu nevadí,“ ptám se a krom piva mě hřeje má lidskost.

„Sedí v tramvaji a pije pivo,“ odpovídá vztekle neznámý muž.

„No a co?“

„Vy nevíte, že se v dopravních prostředcích nesmí pít? Jste natvrdlej?“ Ptá se mě a já jsem zaskočen, protože mě nenapadlo, že se to vlastně nesmí.

„To jo, ale musíte to brát trošku v kontextu,“ dostanu ze sebe narychlo frázi, použitelnou na cokoliv a kdekoliv. Cítím, že jsem se s obranou bezdomovce trochu unáhlil. On ten nácek bude možná spíš revizor.

„Tenhle člověk dostal před deseti minutama pokutu 1000 Kč za pití na veřejnosti. A hned nastoupil do tramvaje! A když ho vyhodím, nastoupí hned do další.“

„Na tom právě vidíte, že ho nemá smysl vyhazovat. Vždyť ten člověk nemá nohu, nemůžete ho prostě nechat být?“ Mám pocit, že se vracím na pevnější půdu. Mluvím klidně a rozvážně jako lidumil intelektuál.

„Nikdy jsem nikomu nedal pokutu za pivo! Chci po něm snad jízdenku? Nechci! Tohle miluju, takový obránce lidskejch práv!“ Ten chlapík je vlastně docela fér, a navíc chce zřejmě svoji práci dělat důsledně, aby pro něj měla nějaký smysl. Dost ho seru, prozrazuje tím, že si utírá zpocené čelo do rukávu a koulí očima. Čtu v nich, že dělat tuhle práci je příšerný samo o sobě, k tomu ještě tyhlety lidskoprávní rozumbradové, co jich potká deset za večer.

„Já vás přece nechci napadat, jen se zajímám,“ lžu. Chtěl jsem mu to nandat, proto jsem ho oslovil. „Jenom mi vadí, že ožralý cizince nikdo z tramvaje nevyhazuje, když dělají bordel. Protože nám sem vozej prachy.“

„Víte co by se stalo, kdybych toho chlapa nevyhodil? Hned se tady do mě pustí někdo, že za svoje peníze má právo cestovat na úrovni! Tak co mám teda dělat? Před chvílí jsem musel dát pokutu paní, bylo jí 59. Myslíte, že z toho mám radost?“ Dochází mi, že je zvláštní, že paní, která je ochotná pokutu zaplatit, ji dostane, ale chlapíka bez nohy, ze kterého si nikdo nic nevezme, nikdo pokutovat nebude. Možná je dobře, že ho aspoň vyhodí ven, pravidla by měla být stejná pro všechny…

Bezdomovec v klidu souhlasí, že vystoupí. Revizor vystupuje s ním a já si sedám opět ke knize a trochu lituju, že jsem se do diskuse vůbec pouštěl. Proč jsem to vlastně dělal? Přicházím na to: protože mi byl bezdomovec sympatický. Znamená to tedy, že když jste sympatičtí, mělo by na vás být uplatňováno mírnější zacházení? To přece vůbec není férové, tolerantní, shovívavé – tedy hodnoty, které mě ze sedačky zvedly. Kdyby byl bezdomovec z jakéhokoliv důvodu nepříjemný, zasloužil by si z tramvaje vyletět o to spíš? A navíc i můj oblíbenec mohl být pro půlku tramvaje nesnesitelný, nemám patent na správný názor. A pak je tu člověk, který je za svou práci placen a má zřejmě dost zkušeností – revizor. Proč jsem se prostě nespolehl na jeho úsudek a nutil jsem mu své pseudomorality? Revizor je mi najednou opravdu sympatický.

Ještě předtím, než se zavřou dveře, nastupuje revizor zpátky do tramvaje a kontroluje lidem jídenky. Blíží se ke mně a já si v tu chvíli uvědomuju, že vůbec netuším, jestli je moje legitimace platná. Revizor, kontrolující v poloprázdné tramvaji každého, mě obchází a pokračuje kontrolou lidí za mnou. Jsem překvapen: Proč mě vynechal? Myslí si, že bych byl blázen, kdybych na sebe upozorňoval a sám neměl lístek? Ale já přeci nevěděl, že je to revizor, pro mě to byl nácek. Nebo mě už má plný zuby a nechce se se mnou setkat, protože jsem z něj udělal přede všemi nelidu? A nebo prostě z mé vizáže usuzuje, že načerno nejedu? Že mě v tomhle ohledu škatulkuje stejně nepřesně, jako já předtím jeho?

Slyším, že kontroluje muže za mnou. Muž jízdenku asi má a vzápětí dodává: „Chtěl jsem vám říct, že souhlasim, že jste toho člověka měl nechat na pokoji. Čím vám vadil? Vždyť to byl invalida!“ Ježiš… ten člověk mi vyjadřuje podporu! Podporu názoru, který jsem skoro úplně opustil. Chce se zřejmě svést na vlně mého jánošíkovství, chce mít ten večer taky jeden morální zářez! Byl jsem mu sympatický. On mě není. Mně je sympatický revizor. Je to totiž férový člověk. Radši se neotočím, abych neviděl dredatou hlavu, která mého příznivce jistě zdobí. Dovedu si ho zaškatulkovat i po hlase.

Vystupuji z tramvaje do sympatického večera. Na zastávce sedí sympatický holub. Ve výloze je reklama na sympatický jogurt.

Čajovník

Diskuse k příspěvku