Čajovna » Čítárna » O chutích řeči aneb Přijdu (na to) hned

O chutích řeči aneb Přijdu (na to) hned

Na češtinu nadáváme jako na jazyk složitý, prorostlý množstvím přežitých mluvnických jevů a dalšími podivnostmi. Tam, kde si to jen trochu můžeme dovolit, proto vypouštíme velká písmena, tečky, čárky nebo otazníky, čímž vlastní pohodlností znesnadňujeme druhému sdělení pochopit. Nevím, jestli tomu tak bylo vždycky, ale v dnešní době, kdy dochází k takovému vyprázdnění významu slov, že i u slova „dárek“ musíme druhým dechem dodávat „zdarma“, nepřekvapí, že občas voláme po zjednodušení češtiny; přece když něčemu nerozumíme, raději to zrušíme. Věřím tomu, že čeština má v sobě více smyslu, než se může na první pohled zdát, a baví mě se o tom přesvědčovat. Z této víry pramení i následující úvahy:

Lidé odpradávna rozlišují chuť jídel na slanou, sladkou, kyselou a hořkou. A je to asi dělení dostatečné, vždyť pomineme-li čich, který chuť doplňuje tak zásadním způsobem, že bez něj prý nepoznáme jablko od cibule (pakliže se na něj nedíváme), je člověk vybaven schopností rozpoznat pouze tyto čtyři druhy chutí. Čeština, a nejen ona, si pak vtipně vypůjčila výrazy vyhrazené pro oblast stravování a využila je k popsání jevů, které nám v mysli způsobují pocity podobných vlastností jako dané jídlo na jazyku. Běžný člověk, který se málokdy dostal ke sladkému jídlu, tak stejným způsobem připodobňuje zkušenosti milé, vzácné nebo vítané podstaty: úsměv, polibek, pomstu. Kyselé se nám jeví věci, které nám kroutí rysy v obličeji jako kousnutí do jablka takové chuti. Hořkost má ke kyselosti blízko svou zápornou podstatou, rozdíl však vidím v tom, že věci kyselé spojujeme více s jízlivostí nebo škodolibostí, věci hořké spíš se zklamáním, vzdáním se naděje, smutným překvapením. Jeden by čekal, že takto pěkně rozpracovaný nápad čeština dotáhne do konce. Nikoliv, příměr slaný mimo talíř běžně nenajdeme. Proč tomu tak je?

Domnívám se, že příčina může být v tom, že slané jídlo je základ kuchyně. Věci sladké, kyselé a hořké slané jídlo doplňují – na žádném z nich bychom nevydrželi delší dobu. Že by naši předkové chtěli zdůrazňovat jenom jevy odlišné od běžné skutečnosti, takže slané příměry byly tak nicneříkající, že se slovo raději nepoužilo vůbec? Jsou tedy slané jevy všechny, které nejdou popsat ostatními příměry? Zvláštní je, že ve tvaru podstatného jméno nebo slovesa se sůl v různých obratech použít dá: něco je nám solí v očích, někomu něco pěkně osolíme (mimochodem ve stejném významu někomu něco osladíme, pak má však věta trochu kyselou pachuť a každopádně naše snažení přináší druhé straně hořkost). Má tedy věta kolik je hodin? slanou chuť, protože rozhodně ne žádnou z ostatních? Je slaná úřední mluva? Je slaný jízdní řád? Je slaná celá tato úvaha? Podle češtiny nikoliv, i když suché jsou rozhodně. A s tím to možná souvisí. Sucho v ústech je totiž dojem, který získáme po požití většího množství soli. Jsme pak žíznivý a vyprahlí. Vztáhneme-li tyto pocity do obrazného vyjadřování, žízníme a prahneme obvykle po věcech, které jsou nám odpírány nebo jich nemůžeme dosáhnout. Slané řeči jsou tedy takové, které nám, i když bez škodolibosti, nedovolují přijmout to, po čem toužíme, ale na rozdíl od sdělení hořkých je na obzoru naděje. Slané by tedy mohlo být prosté sdělení přijdu hned!

Poznámka: V úctě k tématu jsem se pokusil v úvaze vyhnout cizím slovům a obratům, pokud jste na nějaké přesto narazili, upozorněte mě na ně prosím.

Čajovník

Diskuse k příspěvku