Čajovna » Čítárna » Otřes

Otřes

Řehoř leží v posteli celý zabalený v neprodyšné dece, která je jeho nejdůležitějším spojencem v chladném vinohradském bytě, a pokouší se psát. Občas si prskne na sežmoulaný okraj pokrývky, jako chomout obtažený kolem zarudlého krku, a téměř po paměti hledá na klávesnici znaky, články řetězu jeho zamýšleného vyprávění.

Ono by se psalo snadno, na tom nic není. Dokázal by za sebe skládat věty až do okamžiku, kdy pomine přetlak z celodenního nasávání informací ze sdělovacích prostředků a děl úspěšnějších kolegů. I atmosféru by v nejhorším snad dovedl vytvořit. Nikdy se mu však nedostávalo pointy, té mnohdy jediné věty, kvůli které jsou lidé schopni konstruovat rozsáhlá literární díla a čtenáři je polykat. Okamžiku, který ospravedlňuje oboustranné soužení, dává mu smysl a zadostiučinění. Přitom má-li být literární dílo něčím, co reflektuje život v jeho nejrůznějších podobách, kdo kdy viděl něco vzdálenějšího realitě než pointu?

Umírá snad osmdesátiletý kmet právě v okamžiku, kdy se jeho životní dílo završuje nějakým neotřelým a uspokojivým způsobem, nebo právě ve chvíli, kdy má všechny společensko-duchovní záležitosti urovnané a žádné si již nestihne podělat? Jakou pointu má smrt úředníka sraženého hovnocucem během polední pauzy, během níž přebíhá ulici pro krabičku redandwhitek? Nene, čekání na pointu v životě je tak bláhové, že byla literatura vynalezena snad proto, aby tuto iluzi vynahrazovala.

Kdyby ta kráva aspoň konečně přestala dupat! Řehoř zlostně stočí oči ke stropu. Oči, které jsou vyjma zápěstí a prstů jediné části těla ten den mobilizované k práci, a dívá se jimi kose přes rozmlženou konturu obočí na strop zažloutlý částečně stářím malby a dílem nedobrým světlem starého lustru. Ano, toho lustru, co vlivem slonovinovosti té ženské o patro výš nabírá takové amplitudy otřesů, že rachtá jak multikára naložená kradenými trubkami, přičemž Řehoř souhlasí se čtenářem, že pokoutný původ materie nemá na akustickou složku efektu žádný vliv.

Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest. A zase. A znova. Kroky se opakují v dávkách po šesti jak plně vystřílený zásobník z revolveru, následuje vteřinová pauza, otočka a již nás dupák unáší do jiné části tanečního sálu. Co tam ta ženská, proboha, tak dlouho dělá?

Řehoř srovnává se svým životem. Přijde-li z práce, odloží svršky, udělá pár kroků (ano, dva) do koupelny, pak několik do kuchyně, kde se posadí a většinou si něco čte. V případě, že je třeba připravit čaj nebo nedejbože něco uvařit k jídlu, jsou to všechno operace, které se odehrávají v dosahu dvou tří kroků, ale hlavně v kuchyni a dalo by se usuzovat, že byt o patro výš je řešen stejným způsobem, jako byt, ve kterém leží Řehoř. Fantasie mu spřádá všemožné scénáře, že by Átrej samou radostí uštval Artexe, přesto nemůže přijít na uspokojivé vysvětlení, proč dotyčná potřebuje při své večerní (i ranní) toaletě učinit na tři sta kroků. A nebýt přímého přenosu chyceného na kovový lustr, bylo by mu to samozřejmě jedno.

Řehoř v myšlenkách dělí plochu pokoje na kvadranty a vnímá seismiku stropu. Slonice právě vchází šestikrokem dveřmi do kvadrantu A1, po vteřině se stejným způsobem přesouvá do A2, aby (a toto není nepravé věta účelová) rozhodnými a těžkopádnými kroky došla zpět do A1. Pak vyráží diagonálně do B2, odtud do B1 (zřejmě aby vyhověla obsesi, že tam ještě nebyla), jde do A1, B2, A1, A2, B2, B1, A1 a odchází z místnosti. Bylo by však předčasné se radovat, protože kroky samozřejmě neutichají ani ve vedlejší, nemonitorované místnosti, a lustr dokonce chytá zvláštní frekvenci vzdálenějšího zdroje ještě vděčněji a neposedně dává tuto skutečnost najevo.

Po úvodu věnovanému pointě by snad čtenář mohl Řehoře podezírat, že přiznanou neschopnost zakončit povídku patřičně úlevným rozuzlením kompenzuje přifukováním celkem neškodného cupitání možná trochu roztržité dívky z pátého patra. Otřesy lustru groteskně zveličuje, dívčinu trajetorii násobí deseti a vodí bláznivě nazdařbůh po bytě. Není to tak. Řehoř i omezeně vševědoucí vypravěč v pozadí nemají shodně nápad na jedinou činnost, která by se dala navečer v bytě vykonávat na tak dlouhé a bizarně vedené dráze. Slouží-li každý šestikrok (navíc ta pravidelnost!) k odložení jednoho kusu oblečení, musela dotyčná domů dorazit v kostýmu cibule. Pokud by šlapala a myslí se tím zelí v sudu, těžko by sud obsáhl plochu celého pokoje. Vždyť takový sud by z Moravy doprovázela kolona policistů, o jeho poloze bychom se celý den dozvídali z dopravního zpravodajství a do bytu by musel být vsazen jeřábem po vybourání jedné celé stěny.

A celé je to navíc bez pointy.

Čajovník

Diskuse k příspěvku