Čajovna » Posluchárna » Pop víkend

Pop víkend

Jak nesnadné je natočit popové album? To se rozhodla zjistit sebevědomá parta pražských kavárenských kverulantů poté, co se příležitostně cvičila v epigonství komerčně úspěšných českých popových kapel, a to způsobem, kdy text a hudba, vyluzovaná navíc pouze vlastním tělem, vznikaly bez přípravy během samotné produkce a výsledky byly uspokojivé.

Následovalo proto rozhodnutí odebrat se na jeden víkend na statek v Peníkově a tam bez jakékoliv předchozí přípravy (nad rámec technického zajištění akce) založit kapelu, napsat a nahrát 10 popových písní a rozpadnout se. Po měsících přešlapování proto za tímto účelem 23. března 2012 nasedají v Praze a ve Vídni do třech automobilů Jan Tůma, kytara, Tomáš Fomín, bicí a autor tohoto textu, Jonáš Zbořil, zpěv a syntezátor, Lukáš Kosek, baskytara, a na poslední chvíli sehnaný druhý kytarista Pavel Payne – každý s trochu jinými motivacemi a představami.

Start motorů aut zároveň zrušil embargo diskutovat konkrétně o našem záměru, proto jsem se domníval, že už během cesty na statek, domluvou po telefonu, dostane kapela jméno. Ta však kupodivu zůstala bezejmenná až do posledních okamžiků pro akci vymezených.

Celým víkendem se táhla nit diskusí o samých základech popu, jeho smyslu, poslání a kvalitě, a přestože nikdo z členů kapely pop nijak zvlášť neposlouchá, nikdo ani nezpochybňoval, že jde o žánr poctivý jako každý jiný. Naším záměrem však zřejmě bylo tvořit pop co nejprůměrnější, takže jsme chtěli kráčet dobře prošlapanými cestami našich úspěšných předchůdců. Chtěli jsme tvořit písně v obvyklých mustrech typu sloka – refrén – sloka – refrén – bridge – sloka – refrén, kdy každý zásah do tohoto kánonu byl přijímán s obdivem k vizionářství navrhovatele, nebo odmítán jako hereze. Chtěli jsme mít „otvírák“ alba, baladu, rychlou píseň, píseň o lásce, píseň s dívčím jménem v názvu, s nespisovným slovem v názvu, apod. Písně jsme chtěli nahrávat rovnou v pořadí, jak se na desce objeví; nějakým pozdějším řazením jsme se nechtěli zdržovat. Všechny tyto snahy a teorie se však brzy začaly drolit, a to z hlavně z důvodů:

1. Imunita – Skladatel nebo interpret, který popu bytostně neholduje, má vědomou či nevědomou tendenci ryze popové písně sabotovat, vnášet do nich zneklidňující prvky, podprahová sdělení podobná nesouvisejícím okénkům vlepeným do filmového pásu. Má potřebu posluchače ujistit, že sračku, která se mu line z repráků, netvořil od srdce. Ryzím příkladem je např. backvocal opakující „já jsem dětský sbor“ nebo incestní, do popu rozhodně nepatřící verše „mrdám tvoji mámu“.

2. Chlast – Pivo a slivovice, kterými jsme se vydatně občerstvovali, neměly vliv jen na přesnost bicích a aktikulaci zpěvu, ale podrývaly i řád, kterého jsme se původně chtěli držet. Byly příčinou toho, že jsme krátkozrace, pro chvilkové pobavení, zanášeli texty písní sprostými slovy, dada motivy a dalšími prvky, které popového posluchače musí odrazovat.

3. Krásné počasí a milá společnost – Nejen chlast podrývá odhodlání k práci. Striktně stanovené úkoly ustupovaly před výletem do lesa, kondičním během, posezením na zahradě apod. Krom členů kapely se na statku nacházeli i kamarádi a kamarádky, kteří nám byli podporou, ale i rozptýlením.

Hned v pátek večer se v domečku pod statkem rozestavěla aparatura a začalo se i hrát, pokud si však dobře pamatuji, nevznikla ještě žádná konkrétní píseň, rozhodně ne celá. Plán byl tedy „udělat“ pět písní v sobotu a pět v neděli. Původně se plánovalo, že celý experimentální vikend zachytí do krátkého dokumentu kameraman Antoan Pepelanov, ten však bohužel měl přijet až v sobotu dopoledne, čímž přišel o první okamžiky. Nakonec žádný dokument nenatočil, místo toho aspoň pořídil pěkné fotografie.

Projekt bylo třeba v pátek zapít, takže se druhý den se vstáváním nespěchalo. Několik členů kapely se pustilo do psaní textů, a jakmile byl jeden text jakž takž hotov, byla po dalších pár minutách komponování hudby nahrána píseň Audiofil. Už tato skladba není tematicky nijak popová, textově vychází sice z laciné, ale popově přesto těžko přístupné podobnosti slov dub (ve smyslu dřevo) a dub (ve smyslu žánru). Popový motiv bijícího srdce je brutálně přeražen nadávkami a vraždou. Textu je navíc nedostatek a slibně budovaná atmosféra sloky upadá v refrénu. Nahrávka hapruje nejen rytmicky, přesto nikdo neměl chuť ji pořizovat znovu. Z obavy z nedostatku času byly veškeré práce přijaty téměř bez výhrad a všichni byli rádi, že první píseň máme za sebou. Později jsme Audiofila hodnotili jako píseň nejslabší.

Nedlouho poté byla na chytlavé basovo-kytarové lince vystavěna druhá píseň nazvaná Inspektor Teodor. Text skladby zřejmě nikdy nespočinul na papíře, uplatnila se tu spíše Zbořilova schopnost vystřihnout popový text „z fleku“. Realizoval se zde i svým typickým kvílením ve stylu „pantograf před silničním přejezdem“. S písní jsme byly spokojeni, na nahrávce Jonáš říká „tohle je fakt hezká písnička“, ale nevíme jistě, zda mluvil o ní. Zpětně je však slyšet, že ani zde nebyl naplněn popový záměr. Když odmyslíme problematickou technickou kvalitu nahrávky, po skladbě by zřejmě česká popová rádia neskočila.

Textů se nám stále nedostávalo, takže nás potěšila zpráva, že majitel statku, gróf Vlastimil Bárta, mezi dojením koz a šlapáním zelí sepsal exkluzivně pro nás text písně Vesmír. Casťa, na rozdíl od nás, dokázal dodržet popové požadavky na libreto a dodal nám skladbu takřka na klíč. I tato nahrávka je ovšem bita nedostatky: zpěvák se poměrně nejistě vypořádává s frázováním slok, jistější je už v refrénu, který je již z jeho hlavy, (mimochodem doteď si nejsem jistý, jestli „tam, kde vesmír končí, tam i začíná“, nebo „tam ty začínáš“, ale to je více méně buřt). Novinkou u třetí skladby bylo to, že se ozvalo několik hlasů požadujících, abychom píseň nahráli znovu a lépe – tak poctivý přístup byl do té doby nevídaný a svědčil o tom, že jsme cítili ve vzduchu hit. Důkazem, že tentokrát jsme se opravdu trefili do ryzí popiny, je i to, že jde snad o později nejcitovanější píseň. Dodal bych už jen, že ač jsme otázku názvu alba o víkendu neprobírali, myslím, že by to měla být právě píseň Vesmír, která je vrcholem alba a po které by se celé album mělo nazvat.

Po roztouženém Vesmíru nastala chuť přebít náladu rockověji laděnou peckou. Píseň Jak se máš? tento požadevek splňuje možná až moc, protože hudebně stojí na příliš rockové baladyčnosti a znepokojivých nepopových falzetech (o textových prohřešcích na žánru ani nemluvě). Refrén je stejně silný jako u Vesmíru a je mu i dobrou protiváhou; Zbořil zde povoláva do služby svůj chraplák, který dodává písni naléhavost.

Uspokojení ze čtyř hotových skladeb a opojení alkoholem vedlo k chybnému rozhodnutí jít do hospody. Tam se sice dál vede plodná teoretická diskuse o popu, experimentu to však zasazuje ránu. Je vůbec s podivem, že smrtelně poraněný projekt ještě před koncem dne vygeneruje silnou píseň Vivien, jejíž realizaci si druhý den někteří členové ani nepamatují. Přes všechny kvality je to však dílko popově hodně alternativní a na desce by obstálo spíš jako bonus – pokud by mu však předcházelo 14 ryzích popových děl. Kapela si však na nahrávce tyto limity neuvědomuje, Tůma říká: „Máme pět písniček. Ani to nebolelo,“ a Zbořil dodává: „Tak jdeme na cigáro!“ Nikdo netuší, že z tohoto cigára se už kapela obrazně řečeno nevrátí.

Bylo to množství alkoholu nebo přetlak z popového zaprodanectví, které mě v neděli nutilo opakovaně zvracet? Celková neochota pokračovat a rozpaky z dosavadní práce vrcholí pojmenováním kapely podle značky tamního toaletního papíru Grand Final. Čas do odjezdu rychle plyne. Nelitujeme, že jsme se do projektu pustili, ale ani nelitujeme, že v něm nepokračujeme. Zahrajeme ještě pár písní pro místní publikum, při čemž se ukazuje zajímavá věc, že včera vytvořené písně si dnes v podstatně nikdo nepamatuje a mícháme tak jednu s druhou.

Dá se říct, že jsme ve snaze dokázat, že je možné natočit popové album za víkend, neobstáli. Jsem však přesvědčen, že kdybyste se nás zeptali, budeme dál trvat na tom, že natočit za víkend 10 popových srágor není žádný problém.

Čajovník

Diskuse k příspěvku