» Nejsem zdejší

Čajovna » Čítárna » MaŘe 2008

MaŘe 2008

5. července 2008

Ležíme v kempu na břehu Ochridského jezera, polomrtví po dvacetihodinové cestě. Pro mě byly přípravy hektické až do poslední chvíle – po poledni odjezd z Janovic, na Budějovické rychle dobalit a pak na Barrandov, aby si ostatní mohli vyzkoušet jízdu autem. Večeřela jsem jen narychlo na ulici, pak jsme vyjeli. Konečně vyjeli, mohla jsem se schoulit na zadním sedadle a zavřít oči – že už nic nemusím, že co jsem zapomněla, to zůstane doma.

Cesta začala vesele – Pepa prošlápl našemu příštímu vozu pedály, pak nám na navigaci nastavil cestu do Jedlové ulice a odjel do Říčan, nechával tam na těch čtrnáct dní auto u tatínka. Než bohužel, první cestu s navigací jsme nezvládli, pořád nám to ukazovalo někam zpátky do Prahy. Bloudili jsme kolem Říčan snad hodinu a Pepovi se styděli to přiznat.

Pak už ale začala dlouhá cesta. Daleko od domova, vysoko v makedonských horách se Tomáš zamyslel: „Stejně je to neuvěřitelný, že z toho Barrandova nás až sem dovedla ta jedna jednolitá asfaltová plocha…“

Po cestě jsem spala skoro pořád, snad z toho vypětí předchozích dnů. A spala jsem dost sobecky – až na maďarské hranice řídil Honza, pak až do Budapešti Hynek, Michal dál na srbské hranice, Pepa až daleko za Bělehrad, pak nastoupil Tomáš přes Skopje, dál znovu Honza a já až na posledních pár kilometrů před Ochridským jezerem. Seděla jsem za volantem i v okamžiku, kdy jsme před sebou konečně uviděli cíl naší cesty.

Přestože jsem spala skoro celou noc, sledovala jsem alespoň ve skocích, jak se krajina proměňuje: maďarská pusta, za noci přízračná; nad ránem Srbsko, chudá země, jen půda je tam hojná – monumentální most přes Dunaj, ale vzápětí slumy Bělehradu… Makedonie nás uvítala svými žebráky – objevili se už na prvním parkovišti za hranicemi (zvláštní: žebrali o jídlo, ale ta malá holčička měla nalakované nehty…). Nejhorší ale byl průjezd Skopjem: na každém semaforu se nám na přední sklo vrhali zhruba čtrnáctiletí výrostci – umyli ho a potom žádali peníze. Na každé křižovatce běhaly mezi auty malé špinavé děti – ukazovaly prstem do úst na znamení hladu, klekaly na asfalt. Za nimi běhaly ještě jejich matky, často s kojencem v náručí. Pepa řekl: „Cikáni, maj pracovat!“ Ale kdo ví, jestli můžou.

Ve Skopje řídil právě Tomáš a držel se dle mého soudu velmi statečně, obdivovala jsem ho. I za to, že byl schopen řídit ještě dlouho po tomhle stresovém zážitku.

Navečer jsme dojeli do kempu u Ochridského jezera, dojednali cenu a padli na trávu. Aspoň chvíli ležet, aniž by s námi něco drncalo, aniž by nás něco někam posunovalo. Z posledních sil postavili stany a uvařili večeři. Honza, Michal, Pepa a Tomáš si ji vzali k večernímu jezeru – ke klidné hladině, k měsíci nad ní, ke světlům měst na druhém břehu. Já na ten obraz sotva pohlédla – unavená.

Balkán voní. Zatím ještě ne mořem, zatím jen těmi teplými nocemi, co u nás nejsou ani v nejparnějším létě.

6. července 2008

ráno

Ráno na břehu Ochridského jezera:

„V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškerém živý tvor mladistvý slaví máj.“

Škoda jen, že Mácha nemá ve třetím zpěvu obraz „bílých měst u vody stopen klín“ za ranního slunce. Musím tedy sama: blankytné jezero začíná právě u mých nohou a končí právě u těch bílých měst na druhém břehu. Nad jezerem ranní mlha, kolem modré hory. Sedím na břehu ve stínu topolů, ostatní ještě spí.

Jenže tu není tak poeticko – všude kolem mě kempingová kultura. Kultura ve smyslu specifického životního stylu. Když jsme včera hledali ubytování, minuli jsme jeden velmi živý a moderní kemp. Jeli jsme ale dál a nakonec bydlíme v jednom zarostlém, ošuntělém, zpola prázdném, ale přesto velmi půvabném zařízení: má kouzlo Jugoslávie 70. a 80. let. Provozovatelé nám včera nabídli buď stany, anebo karavany. Na karavany jsme se chtěli jít raději nejdřív podívat a naše očekávání bylo zcela správné: stály tu v řadách pod ošuntělými umakartovými přístřešky, snad po východních Němcích, kteří sem v nich kdysi přijeli, ale už je za nic na světě nedokázali uvést do pohybu ke zpáteční cestě. Páchly zatuchlou plísní, z kohoutků ukapávala voda… Ostalgie.

Zvolili jsme samozřejmě stany. Kolem našeho auta se teď krčí tři malé kloboučky, zatímco ostatní prostorné stany jsou vybaveny ledničkami a mikrovlnkami. Jen Pepa je tu za grófa – pořídil si kempingové křesílko, dokonce i s držátkem na pivo!

Není mi zcela pochopitelné, co mohou ti lidi kolem celý den v kempu dělat. Většina z nich tu má s sebou děti, pravda, ale sedět celý den ve skládacím křesílku?

6. července 2008

večer

Prohlídka Ochridu – chrám sv. Klimenta Ochridského, amfiteátr, uličky s domy zarostlými vistáriemi. Dýchá to městečko už téměř středomořsky, ačkoli voda kolem něj není slaná. Jen se z dálky zdá stejně azurová, jen klima je tu stejně vlhké a teplé.

Obědvali jsme v příjemné hospůdce poblíž chrámu sv. Sofie. Neodolali jsme samozřejmě rybím specialitám a makedonskému vínu. Jen Pepa si dal čevapčiči a Michal „vepříka“. Vyzkoušeli jsme i makedonský zeleninový salát.

Z Ochridu jsme jeli podél jezera směrem k albánským hranicím, ke klášteru sv. Nauma. Hned na parkovišti se k nám přilepili dva staříci a přemluvili nás k malé vyhlídkové jízdě lodí, abychom viděli klášter směrem od vody. Výhled za 60 makedonských dinárů opravdu stál. Makedonie je země velmi levná…

Tak jako kostel sv. Klimenta, i klášter sv. Nauma byl krásně opravený (z větší části dnes slouží jako hotel). Červenobílá byzantská architektura – u nás by zašedla, ale tady ji umývá slunce. Uvnitř jsou ale pravoslavné kostely velmi tmavé a ponuré – po staletí stejné, přísně typizované ikony začerněné od kadidla, světec na nich se neusměje, nezkřiví tvář bolestí ani ji nerozzáří spásonosnou vírou. A Kristus je tu většinou jen přísný Pantokrator.

V kostele sv. Nauma je víra ještě živá – ze světcova hrobu se prý ozývají nepravidelné zvuky, lidé sem přicházejí naslouchat božím znamením. Zvláštní je způsob jejich modlitby – nespínají ruce a nevztahují je k Bohu, dávajíce tak najevo svou malost a slabost. Ne, postaví se před ikonostas a obrátí ruce dlaněmi vzhůru – snad aby mělo kam padat Boží požehnání…?

Chtěli jsme pokračovat ke klášteru sv. Zauma, ale domorodci nám tvrdili, že to jde jen po lodi. Bylo už dost pozdě a byli jsme unavení, tedy si kluci koupili pivo v místním koloniálu, prošli jsme se po humnech místních sedláků a jeli zpátky do kempu.

7. července 2008

Opustili jsme Makedonii. Všichni dnes disciplinovaně vstali v osm hodin, abychom o desáté mohli vyjet směrem na Meteoru. Dokonce i Tomáš, ač si původně vyžádal půl devátou, se vykulil brzo.

Cestu do Meteory jsem zase skoro celou prospala, pamatuju si jen zbytek makedonských hor – zalesněné kopce s několika rozptýlenými vesničkami, kde je zboží v obchodech neuvěřitelně levné. Zaspala jsem i řeckou Makedonii, viděla jen část Thessalie. Kaňon jakési řeky, hory se změnily, najednou byly o poznání sušší, holejší a kamenitější. Ta krajina vybízela k představám bájných hrdinů v sandálech a tunikách, Honza recitoval Homéra… než v autě právě hrál Záviš kníže pornofolku… Tomáš: „Ta krajina je jak zmuchlaná peřina.“

Objednali jsme v jakémsi remízku u silnice, asi 50 km od Meteory. Poslední zbytky českého chleba, k němu makedonský sýr a výborný nakládaný květák a kyselé zelí od Pepova tatínka.

Meteora nás ohromila už zdálky. Jsme ubytováni v kempu ve vesničce Kastraki – všechno tu kvete, cikády řvou, v bazénu se cachtají děti. A kousek nad touhle oázou: mohutné, hladké, nedobytné šedočerné skály.

8. července 2008

ráno

Včera večer příjemná večeře v místní taverně. Seděli tu jen domorodci a my. Majitel té hospůdky, starší dobrosrdečný pán, nás celou dobu, co jsme jedli, sledoval od vedlejšího stolu. Seděl s rukama na kolenou, nábožně jako na školní fotografii, netroufal si nás rušit. Když si chtěl Honza doobjednat tzatziki, musel se sám zvednout a dojít až k němu. Jako pozornost nám však pan taverník nakonec přinesl meloun s chalvou a s medem.

Po večeři jsme se vydali na procházku ke skalám, chvíli jsme se toulali uličkami Kastraki (Tomáš vylezl na mez natrhat nám blumy), před spaním se vykoupali v bazénu.

8. července 2008

večer

Výstup ke klášterům jsme zahájili poměrně pozdě. Vlastně asi příliš pozdě. Ráno se nikam nechvátalo, ještě jsme se po snídani vykoupali v bazénu… Teprve o půl jedenácté jsme vyrazili do skal. Horko nás téměř odepsalo už po první půlhodince, a to jsme šli skoro po rovině…

Nejprve jsme vystoupili ke klášteru svaté Varvary. Dojem podobný jako v Ochridu: zvenčí hédonická hra barev, uvnitř přítmí a realisticky líčená utrpení svatých. Dojem z vnější krásy byl ale v případě meteorských klášterů umocněn jejich polohou – kdo by čekal ty kvetoucí klášterní zahrady uprostřed holých skal?

Museli jsme se na svatých místech trochu doobléct – Pepa a Honza dostali podivné tepláky. Pepovi seděly skoro přesně, jen se mu nehodily k jeho DC botám; štíhlý Honza v nich vypadal jako kocour v botách. Já dostala zavinovací sukni.

Až na exteriér a fresky v kapli byl klášter sv. Varvary příliš přestavěný. Uvažovali jsme, co se s ním stalo za války, když vedlejší městečko Kalampaka bylo vypáleno nacisty. Podle průvodce byl nejvíc poškozen klášter San Stefano. Ten dodnes obývají jeptišky a bedekr nám tvrdil, že o nic nepřijdeme, když ho vynecháme. A nás cesta ke druhému klášteru natolik vyčerpala, že jsme San Stefano opravdu vzdali.

Druhý cíl naší cesty, Agia Triada (Svatá Trojice) se zdálky zdála nedostupná – stála na štíhlém skalním sloupu, zcela odděleném od ostatních skal. Silnice, po které jsme šli, byla vyprahlá doběla (právě se stavěla z bílého písku a oblázků), nikde ani strom, který by dával jen trochu stínu. Navíc bylo něco kolem jedné hodiny s poledne – vyšli jsme prostě příliš pozdě…

Klášter Svaté Trojice ale za cestu stál – byl o mnoho zachovalejší – stěny ještě kamenné, zachovaný rumpál na vytahování potravin a surovin. A krásně tam voněl včelí vosk těch úzkých vzpomínkových svíček. I kaple byla o něco přívětivější – světlejší, s mariánskými motivy. Vzadu za klášterem nádherný výhled na Kalampaku.

Dole pod klášterem jsme se u kusu suchého chleba (máslo vyteklo do mé tašky) rozhodli, že ke třetímu klášteru pokračovat nebudeme. Cesta dolů do Kalampaky se vinula mezi skalami, na kterých jsme ještě před chvilkou stáli. Zezdola se zdály ještě majestátnější.

Kalampaku jsme spíš minuli, drželi jsme se těsně při skalách. Cesta byla rozpálená jak výheň, měla jsem pocit, že dýchám horký prach. Nakonec jsme přece jen došli – nejdřív do kempu a do bazénu, později dokonce na večeři a pivo.

Noc byla bohužel velmi rušná – někde kousek od nás štěkal pes, jakmile utichl, začaly už ze vsi vyjíždět první traktory. O cikádách škoda mluvit.

9. července 2008

Dnes jsme se ke klášterům raději popovezli – druhou takovou cestu jako včera bychom asi těžko zvládli.

Klášter sv. Varlama a to nejlepší nakonec: Metamorfoseos čili Velký Meteoron. Oba byly rozsáhlejší než ty, které jsme navštívili včera, ale velký Meteoron byl už doslova malou vesnicí – měl všechno od kuchyně až po márnici. V obou také byla muzea s nádhernými mešními předměty – zlatem vyšívané ornáty, filigránsky tepané poháry a kříže – život zasvěcený Bohu: mezi hodinkami se zdokonalovat v tepání či řezbě, každý den být o kousíček lepší a na konci života vytvořit jeden jediný mistrovský kus.

Do kempu jsme dnes dorazili dřív než včera, Honza uvařil k obědu fazole, Tomáš ulovil vychlazené Mythosy. Teď ležíme a držíme siestu i za včerejšek. Tomáš: „Vyzevlené odpoledne.“

10. července 2008

Asi před hodinou jsme přijeli do kempu poblíž Delf a konečně se smočili v moři. Z Kastraki jsme vyjeli asi v jedenáct dopoledne (řídil Michal), teď je půl páté. Cestou jsme konečně poznali typickou krajinu Řecka: méně rozsáhlé nížiny oddělené od sebe navzájem horami – důvod, proč tu ve starověku vznikaly „jen“ městské státy. Moře nás uvítalo s rozpálenou tváří. Kemp leží uprostřed obrovského olivového háje, na druhé straně zálivu jsou vidět hory Peloponéského poloostrova, řev cikád je téměř nesnesitelný.

Honza právě uvařil skvělé těstoviny se smetanovou omáčkou, jdeme obědvat.

11. července 2008

Ráno, dřív než ostatní vstali, jsme jeli s Hynkem pro snídani do nedalekého městečka. Konal se právě trh, přivezli jsme čerstvou zeleninu a ovoce.

Kolem jedenácté jsme autem vyjeli k horám směrem na Delfy. Tomáš vyprávěl o kolegovi Zdeňkovi a jeho cestě do Nepálu: „Našinec je zvyklej, že má kopec, údolí a kopec a z jednoho kopce na druhej že přes údolí přejdeš. Ale v tom Nepálu údolí jen tak nepřejdeš. Tahle krajina už se tomu skoro podobá – my tu nedokážeme vzdálenosti posuzovat racionálně.“

Výhled z pouhého podhůří Parnasu už byl skvělý – olivový háj začínal u mořského zálivu a končil až u našich nohou.

Prohlídku Delf jsme zahájili stejně netakticky jako prohlídku Meteory – tentokrát ve stinném a klimatizovaném muzeu. Sluncem vypražené vykopávky posvátného okrsku nám tak zbyly na pravé poledne…

Mě a Hynka velmi mile překvapilo, že studenti ze zemí EU mají vstup zdarma. Honza měl bohužel smůlu, protože si už několik let neprodlužuje platnost ISIC karty – prý to po něm nikdy nikdo nechtěl… Až teď v Delfách, když musel za vstup zaplatit devět euro…

Nakonec vedro v posvátném okrsku nebylo tak strašné, byli jsme v horách a občas zafoukal vítr. Hynek nás vedl, nos zabořený do turistického průvodce. Právě když nám nahoře u stadionu četl o tradici olympijských her, naměřil Tomáš na svém kompasu pravé poledne.

Cestou dolů mi pak Tomáš vyprávěl o střídání ročních období – navrhla jsem mu, že by mohl pracovat v rozhlase, protože má velmi zajímavý hlas a jeho vyprávění není nudné. Vlastně i v televizi (myslím na obrazovce, ne u monitoru) by mohl pracovat, zjišťuju tady v Řecku, že je velmi fotogenický.

Z posvátného okrsku jsme došli ještě ke Kastalskému prameni, v němž se omývali přišedší poutníci. Potom jsme sešli ještě níž ke gymnasionu a chrámu bohyně Athény. Velmi často se dnes objevoval náš olivounský průvodce Portas Skopaldokulos, foovec.

Na oběd jsme zajeli do městečka Galaxidy, asi 30 km od Delf po pobřeží zálivu. Městečko starobylé, ale ospalé. V 19. století to byl významný přístav, z té doby snad stojí na náměstí ta mramorová bysta Kdovíkoho. Obědvali jsme v malé rodinné taverně Albatros. Starší majitelé se právě probudili ze své siesty, paní nám ohřála jídlo v mikrovlnce, pak si sedla k vedlejšímu stolu a začala loupat brambory na večeři. Veliká kamna, protože tady se žije a pije a jí i v zimě. Když jsme pak jeli kolem nablýskaných turistických taveren na nábřeží, připadaly mi jako lež.

Po šesté jsme dorazili do kempu, dlouho jsme totiž bloudili uličkami vedlejšího městečka a hledali obchod a pekařství, abychom měli něco na snídani. Pepa musel tím širokým autem popojíždět tam a zase zpátky, ale snášel naše navigování docela trpělivě.

V kempu jsme skočili do moře a pak si sedli do hospůdky k Mythosu. Vedle nás sedí nějací Nemci, dali Honzovi do ruky kytaru, aby jim něco zahrál. A tak tu sedíme, Honza hraje písničky českých táboráků, Němci poslouchají. Kdo ví, co jsou zač… kdo ví, jsou prázdniny a lidé se potkávají na prosluněných cestách – kde přezimují, kdo ví… Hynek tu vedle mě přemýšlí, co z naší hudby můžou mít jiné národy, co z našich slov, z našich melodií…

12. července 2008

Ráno jsme se ještě vykoupali v moři a pak šli s Hynkem zaplatit nocleh. Usměvavá slečna či mladá paní se nás plynnou angličtinou ptala, kam máme namířeno. Že prý do Athén. A že prý ona v Athénách bydlí a nemá je ráda. I všechny turistické průvodce nás ostatně zrazují: že prý špinavé rozpálené město, prý jen velká vesnice, prý to za návštěvu ani nestojí.

Kolem jedenácté jsme nicméně přece jen vyjeli směrem na Athény. Znovu jsme projížděli Delfami – kousek před nimi nám přes cestu přeběhla želva, asi tak třikrát větší, než byl Tomášův Mumínek. Okamžitě jsme zastavili, vrhli se k ní a začali ji zběsile fotit. Potom jsme naposledy zamávali delfským vykopávkám a štrádovali si to k Thébám.

Zastávka na Oidipově rozcestí, Tomáš s Honzou tu zinscenovali příběh oné starověké vraždy. Honza se coby Laios právě válel na zemi v kaluži krve a v prachu starověké cesty… a opodál na novověké silnici zastavil nějaký člověk s náklaďákem a začal na nás něco křičet. Nejspíš si myslel, že tu my opodálstojící Honzu mlátíme – tak přesvědčivě to bylo sehráno!

Další zastávka byla v horách poblíž městečka Stiri, u kláštera blahoslaveného poustevníka Lukáše (tedy nikoli Lukáše Evangelisty). Nádherné zlaté mozaiky byly bohužel zčásti poškozeny, zčásti pod lešením. Vedle hlavní kaple ležely ve skleněné rakvi (jako Sněhurka) ostatky poustevníka Lukáše – hlava a tělo byly zahaleny v černém, jen dva seschlé prsty čouhaly ven. Měla jsem pocit, že ty dva prsty se každou chvíli prudce zabodnou do mých očí.

V boční kapli se odehrával křest – živý a krásný klášter uprostřed hor. Museli jsme ale brzo vyrazit, abychom dojeli do Athén dřív, než začne dopravní špička.

Ve Stiri jsme se ještě zastavili na oběd. Vesnická taverna, možná spíš nálevna se zahrádkou zarostlou zelení. Stařičký majitel neuměl ani slovo anglicky nebo německy, neměl ani jídelní lístek a nemohli jsme si objednat ani nic z tradičních jídel. Jediný pokrm uměl ten člověk uvařit: před našima očima nasekal na kousky jehněčí i s kostmi, posypal hrstí pepře a hrstí soli a za deset minut bylo maso na stole. Výsledek byl vynikající, dokonce i pro Tomáše se našlo něco vegetariánského. Dali jsme se do jídla, stařík si přitáhl židli k nám a koukal nám do talíře – snad z úslužnosti? Aby byl k dispozici, kdybychom cokoli potřebovali?

Pomáhala mu v taverně mladá dívka, nejspíš vnučka. Měla velmi drzý obličej a nehty nalakované na oranžovo – očividně se na prázdninách u dědečka nudila. Klukům připomínala svou tváří Katku Kosovou, ale postavou je prý Katka hubenější.

Poslední zastávka byly Théby, ale jen na kraji a jen pro naftu.

Pak přišly Athény. Chvilku jsme bloudili, ale spíš jen kvůli různým zákazům otočení a odbočení, jinak je Pepova navigace přesná. Složitější bylo parkování v úzkých uličkách, do úzkých štěrbin mezi auty.

Ale modrobílý hostel San Remo nám už otevíral svou náruč – i s ledničkou, kterou lze nacpat pivem, a s větrákem. Máme šestilůžkový pokoj jen pro sebe, dokonce i vlastní koupelnu. Opět se tedy vyspíme v posteli. Honza uvařil skvělou večeři – těstoviny s tuňákem. Vzali jsme si jídlo na střechu hostelu. Kousek od nás ruch hlavní ulice, tady ale příjemný chládek a vítr. Michal s Tomášem šli umýt nádobí, za chvíli vyrazíme ještě na náměstí Syntagma.

Na náměstí Syntagma jsem se chtěla podívat blíž ke hrobu neznámého vojína. Stráže v komických botách s bambulkami ale uhodili pažbou o dlažbu a maskáčovaný příslušník ozbrojených sil mě odsud odehnal. Je myslím hezké, že je hrob neznámého vojína uchováván ve své pietě.

Pomalu se stmívalo, když jsme procházeli rozlehlými veřejnými zahradami k Panathenajskému stadionu. Pak jsme ještě někudy chodili asi až do půl jedenácté. Ale byli jsme unavení a ráno nás čekala Akropole a spol.

Postel byla báječná, jenže jsem v noci potkala v koupelně švába…

13. července 2008

Celý den Athény. Dokonce jsme si (všichni!) ráno přivstali v osm hodin a v devět už vyrazili do města. Snídali jsme velmi narychlo u pouličního stánku a kolem deváté už kupovali vstupenku na Akropoli. Měli jsme s Hynkem opět vstup zdarma. Ostatní si koupili lístek za 12 euro a mohli na něj jít na sedm různých míst. Díky tomu jsme prošli opravdu všechny vykopávky v Athénách – od Akropole přes pahorek Areopagos, římskou agoru s věží větrů až po Dionýsovo divadlo, kde měly premiéru všechny Sofoklovy a Euripidovy hry.

Jen přes poledne jsme trochu zmírnili. Nemohli jsme se dohodnout, kde se najíme, tedy padl půlhodinový rozchod a každý si měl ulovit něco vlastního. Na bleších trzích v Monastiraki jsme obhlíželi dárky – Pepa sháněl šaty pro Janu, Hynek koupil mušličkový náramek pro maminku. Michal obdivoval kopii řecké válečnické helmy s chocholem, ale Tomáš mu ji prý rozmluvil.

Hynek byl místy nesnesitelný – běhal jako čamrda, nos opět zabořený do průvodce, nebyl schopen a ochoten bavit se ničem jiném než o šutrech. Největším děsem pro něj byla představa, že bychom nestihli obejít všechno – protože zítra je pondělí a památky budou zavřené. Pod Akropolí jsme ho zatáhli alespoň na jedno pivo. Hospodský měl ještě siestu – jedl meloun a zapíjel ho pivem, které si nalíval do skleničky na víno. Ale dostali jsme točený Mythos! Mě z toho náhlého ochlazení rozbolela hlava.

Za svůj dnešní průvodcovský tón dostal Hynek deku. Já trošičku s ním, protože jsem mu právě ležela na klíně.

Dnes se vařilo na střeše na plynovém vařiči – Honzovo báječné sojové maso s kari a rýží. Seznámili jsme se se slečnou, co tady na střeše spí, protože v hostelu ztratili její rezervaci. Jmenuje se Ewa, pochází z Polska a je tu na nějaké konferenci o psychologii.

14. července 2008

Dnes nám hrozně dlouho trvalo, než jsme se vyhrabali z hostelu. Na můj vkus k zbláznění dlouho. Honza, Tomáš, Michal a Pepa včera na střeše pili s nějakými dvěma Němci, Tomáše ráno bolela hlava.

Opět jsme s Michalem vstali jako první. Došli pro vodu, než se ostatní vzbudili. Postupně jsme se začali trousit na snídani – „all you can eat“ v jednom hotelu vedle. Ta vynikající bohatá snídaně nás na celé dopoledne trochu utlumila.

Jeli jsme do Pirea. Obhlédli pár lodí a chtěli zjisti, na kolik by nás vyšel trajekt do Benátek, abychom se případně vyhnuli srbským dálničním poplatkům. Táhli jsme se asi dva kilometry přístavem až k místu, odkud odjíždějí mezinárodní trajekty. Bohužel jsme nezjistili nic, ale aspoň nám ta procházka pomohla vytrávit.

Zpátky jsme se pokusili jet autobusem. Po třetí stanici ale odbočil trochu jinam, než jsme potřebovali, a zavezl nás do neturistických uliček Pirea. Michal si tu koupil svoje milované olivy. Prošli jsme kolem krámků, kde prodávali všechno od koberců po plynové vařiče a potom jeli metrem zpátky do centra.

Na programu bylo archeologické muzeum, Honza konečně taky dostal vstupenku zdarma. Expozice byla opravdu velmi rozsáhlá (naštěstí pro nás bylo ještě druhé patro zavřené po požáru), navíc hrozně nepřehledná (všechny exponáty byly popsány pomocí svých inventárních čísel, ta ještě ke všemu nenásledovala ani v logické řadě za sebou…). Byli jsme unavení hned po mykénském období, na sochy doby klasické už skoro nezývaly síly. A zas jich bylo tak strašně moc, že jsme to v polovině vzdali a zastavovali se už jen u těch nejkrásnějších kusů.

Zaujaly mě zvláštní sochy mužů: jen kamenné stély s nějakým nápisem, nad ním byl vytesán sochařský portrét, pod ním mužské přirození. Vysoce maskulinní.

Z muzea jsme zamířili na bleší trh – Pepa potřeboval sehnat ty šaty. Když ovšem trh uviděli Honza, Tomáš a Michal, sebrali se a šli radši na pivo. My zbývající jsme prošli smradlavou uličkou řezníků, nakoupili zeleninu na večeři, ale ani šaty ani jiný dárek bohužel nesehnali – ještě neskončila siesta a většina obchodů byla zavřená. Rozhodli jsme se proto s Pepou a s Hynkem podívat se ještě do uliček Plaky, kluci radši pokračovali v pití piva, viděli jsme je znovu až u večeře.

Plaka ještě kousek svého kouzla má – pořád jsou to stinné, zelení porostlé uličky. Ale zboží v obchodech už je skrznaskrz turistické. Pepa nakonec nevybral šaty, ale stříbrný náramek s modrým očičkem – snad potěší.

Unaveni nakupováním jsme se vrátili do hostelu a Pepa začal připravovat večeři. Kolem deváté se Michal, Tomáš a Honza vrátili, trochu v náladě. Tomáš měl humornou opici – přebývala nám od večeře jedna porce, Tomáš běhal po střeše a všem ji nabízel. Nakonec přišla i slečna Ewa a opět si s námi dala pivo. Dnes měla na konferenci příspěvek – rozumění ironii.

Večer se znovu objevil šváb. Seděla jsem právě na záchodě, ruply mi nervy a rozbrečela jsem se. Tomáš ho pak na rameni vynesl někam ven. V noci jsem se budila každým šelestem a ráno byla přešťastná, že odsud odjíždíme.

15. července 2008

Města už bylo opravdu dost. Ráno jsme ještě jednou zašli na americkou snídani a pak začali nosit věci do auta. Kolem jedenácté jsme vyjížděli, nad Athénami byl ranní smog, pot z nás v dusných uličkách lil proudem. Pepova navigace nás ale spolehlivě vyvedla na dálnici za pár minut.

Pepa opět řídil, stejně jako cestou do Athén. Tentokrát jsme jeli asi 400 km po dálnici, pořád kolem moře, dokud se před námi neobjevilo pohoří Olympos.

Táboříme na Olympské riviéře, kolem nás opět kompletně vybavené kempingové domácnosti.

16. července 2008

Po všech peripetiích se nakonec Michal, Honza a Tomáš na Mytikos vydali. Hrozilo původně, že se brána kempu otevře až v šest nebo v půl sedmé, ale nakonec se ukázalo, že se vůbec na noc nezavírá…

Vstávali jsme (kromě Pepy) ve čtyři ráno, kdy zbytek kempu teprve usínal (sousedka právě vytírala…). Byla ještě tma, svítily jen hvězdy a my stoupali bohům blíž. Cestou potkali jen tři muly s prázdným postrojem – nejspíš šly pro zásoby a asi byly naučené chodit samy. Cinkaly zvoncem, světlo auta je zmátlo a začaly nám přecházet přes cestu. Ještě výš jsme narazili na psy, kteří hlídali kozy v ohradě. Vrhali se nám po autě, ale cestou zpět spali ve škarpě a ani si nás nevšimli.

Cesta byla klikatá a úzká, místy dokonce nezpevněná. Nahoře na parkovišti v Prionii bylo v půl šesté ráno poměrně zima. Honza přečetl svou první modlitbu k bohům – prosbu o štěstí k výstupu. Michal posnídal konzervu tuňáka, naposledy jsem si je vyfotila a pak vykročili.

Cestou dolů jsme se s Hynkem stavili u jednoho kláštera, který v roce 1943 vypálili Němci. Dosud není úplně opravený a jeho pusté zdi působily v ranním příšeří téměř hrozivě. Brzy nato se začalo rozednívat. Znovu jsme potkali muly a vyfotili si je. V kempu jsme ještě na chvíli usnuli. Dnes v noci foukal vítr, bylo to poprvé za celou cestu, co se dalo spát, co nebylo horko.

Kolem deváté jsme vstali a dostali snídani téměř do postele – Pepa ohříval jemné párky. Chtěl se celý den válet na pláži, my jsme s Hynkem vyrazili na bonusové vykopávky do Dionu.

Na oběd jsme se vrátili do kempu, hladový Pepa už nás očekával ve stanu (venku na něj padaly vlašské ořechy). Odpoledne jsme se vyvalili na pláž. Foukal vítr (a bylo zemětřesení na Rhodu), takže jsme mohli skákat do vln.

Navečer se vrátili naši horolezci. Viděla jsem je unavené a spálené, ale neslyšela je moc vyprávět. Nechtělo se mi znovu do hor, zůstala jsem na pláži, tedy jsem nechytla první vyprávění a druhé už se nekonalo.

17. července 2008

Ráno Michal obhlédl moře a zjistil, že nejsou vlny. Proto jsme se sbalili a odjeli směrem na Soluň. Řídil Honza, v Soluni jsme se trochu motali, ale měl to být jen začátek. Jak špatně je tahle část Řecka značená, jsme zjistili až v podvečer.

Do kempu asi 20 km za Soluní jsme dorazili poměrně brzo, kolem půl druhé. Chtěli jsme se chvíli válet na pláži a potom vyrazit do krápníkové jeskyně Petralona. Moře je tu ale studené, vlny nebyly skoro žádné…

Na výlet k Petraloně jsme vyrazili včas, asi v půl páté. Nicméně kraj Makedonie není značený snad vůbec, občas chybí nájezdy k hlavním silnicím – prostě je nepostavili… Podobně jako dopoledne v Soluni jsme i teď v podvečer dlouho bloudili – po okrskách jezdili sem a tam a hledali jeskyni, kde se našly pozůstatky neandrtálce.

Přijeli jsme do Petralony za pět minut šest, poslední skupina už byla uvnitř. Paní od vstupenek nám sice nabízela samostatnou prohlídku, ale vstup stál sedm euro, takže jsme to s naším stávajícím rozpočtem vzdali.

Kvůli penězům jsme se dokonce dnes odpoledne nepohodli – Michal chce vytvořit společnou kasu, ale pomalu už není z čeho…

18. července 2008

Výlet do Soluně. Na první pohled mě to elegantní město okouzlilo. Kdybych měla volit mezi životem v Athénách a životem v Soluni, volila bych jednoznačně Soluň. Thessaloniké – žena pojmenovaná na paměť vítězství. Široké zelené a oproti Athénám i vzdušné bulváry plné obchodů s velmi vkusným a nápaditým oblečením.

Michal s námi nejel, chtěl se válet na pláži. My jsme se nakonec rozhodli jet autobusem. Hromadná doprava tu ovšem není právě přehledná – nikde nevisí jízdní řády, ani zastávky nejsou pořádně značené.

Nakonec jsme se ale do historického centra Soluně dostali. Je to město mnoha historií – řecké, římské, turecké, židovské… Postupně jsme prošli relikty všech dob, které se otiskly Soluni do tváře. Na všech už ale byla hodně znát únava – Honza už usínal při Hynkově čtení z bedekru, Hynka pak ukolébal autobus na zpáteční cestě. Neprošli jsme tedy ani zdaleka všechny památky, ale nikdo toho už příliš neželel – o důvod víc se do Řecka vrátit.

Cesta ze Soluně se trochu zkomplikovala – autobus jel jinou cestou, zapomněli jsme vystoupit a přejeli asi deset kilometrů za Epinomi. Nakonec jsme se ale tím samým autobusem vrátili, našli auto v pořádku a vrátili se do kempu.

Poslední koupání v moři bylo velmi krátké – po pár metrech se před námi objevila medúza, rychle jsme zase vymázli.

20. července 2008

Zpátky na Barrandově. Z kempu jsme včera vyrazili opět kolem jedenácté; řídil Honza. Těsně před makedonskými hranicemi jsme si chtěli ještě dát poslední řecký oběd. Zastavili jsme v městečku Polykastro; trochu nás zaskočilo, že tu na ulicích byla jedna snobská kavárna vedle druhé, ale nikde se nevařilo. Místní nás odkázali na jednu, snad jedinou vývařovnu ve městě, ta nám ovšem vyrazila dech. Za šest velkých (velkých!) porcí, tři řecké saláty, dvoje tzatziki a vodu jsme zaplatili pouez 33 euro. Takové bylo naše rozloučení s Řeckem, bylo na čase vydat se zpátky domů.

Honza řídil i nadále, přejel téměř celou Makedonii. po něm nastoupil Michal, za Bělehradem ho vystřídal Pepa. Obchvat kolem Budapešti byl uzavřen, museli jsme přes centrum, ale naštěstí byl v noci minimální provoz a měli jsme navigaci. Přes Budapešť až do Györu řídil Hynek, bylo to kolem krizové třetí hodiny ranní. Byla jsem kupodivu docela miloučká, takže jsem mohla zasednout za volant a dovézt spící posádku až za Brno. Dálnici D1 odřídil opět Pepa, ale jen do Říčan. Domů (do Prahy, na Barrandov) nás dovezl Hynek, domů do Janovic jsem odpoledne řídila já. Chválabohu bez nehody – jen Pepa musel v Řecku vyměnit žárovku u předního světla.

Celkem: 4750 km

Iva

Diskuse k příspěvku

Související příspěvky

Kohomada! aneb Srí Lanka 2011

Čajovna 3.2 (zalito 2002 — sceděno 2017) | | Čísla účtů | Hajzlík

Odkaz
Víte, čí je farma Hnízdo? Tak to opakujte rychle za sebou.