Čajovna » Čítárna » Kohomada! aneb Srí Lanka 2011

Kohomada! aneb Srí Lanka 2011

V březnu 2011 jsme strávili tři týdny na Srí Lance. Projeli jsme velkou část ostrova a viděli mnoho věcí, které chci čtenářům vyprávět. Vědom si vlastní neschopnosti napsat deník popisující každodenní události, rozhodl jsem se hned na počátku výpravy tímto způsobem nepostupovat a naše zážitky sepsat až po návratu v tematických kapitolách. Čtenář by tak měl získat komplexní pohled na Srí Lanku, avšak zastřený slunečními brýlemi nás pozorovatelů. Naše dojmy a domněnky se mohou lišit od pohledu jiných cestovatelů nebo mohou být pravdivé jen svým způsobem.

Návštěvu ostrova jsme v období 4. až 27. 3. uskutečnili ve složení Zdeněk (vedoucí výpravy, majitel Lonely Planet r. v. 2010) Lenka (PR výpravy), Džejtý (kulturní referent) a Tomáš (turista a autor tohoto zápisu).

Pozn.: Fotografie jsou řazeny chronologicky, takže se přímo nevztahují k okolnímu textu.

Krajina a počasí

Srí Lanka je ostrov u jižního cípu Indie, který byl prý poloostrovem až do 15. století, kdy spojení s Indií rozmetal cyklon. Představa, že se něco takového může stát, je pro Pražáka vzdálená jako Srí Lanka sama – vzdálenost Praha–Kolombo je zhruba 7200 km. Na Srí Lance se ale obecně dějí divočejší věci, než na které jsme zvyklí u nás, takže když k cyklónu přičteme vklad boha Šivy ničitele, připouštím, že je snad něco takového možné.

Rozlohou je ostrov o něco menší než Česká republika, má tvar kapky (popř. slzy, měšce, varlete) a působí, jako dílo nějakého Pána jeskyně, který by pro hraní Dračího doupěte chtěl vytvořit svět, kde bude od všeho trochu. Sever je asi nejvyprahlejší, přímo ve středu se zvedá svěží vysočina s čajovými plantážemi a na jihu je plážový půlměsíc jamajského střihu (ač nevím, o čem mluvím, nikdy jsem na Jamajce nebyl). Výhodou toho je, že se vám krajina neokouká, protože má mnoho podob a ostrov není tak velký, abyste v jednom typu krajiny museli strávit příliš času. V určitých oblastech při pohledu z okna nepoznáte, že nejste v Česku (pokud jste u toho trošku nadraní a nejste zběhlí v botanice), naopak některá místa hemžící se opicemi, prastarými chrámy a palmami jsou zase pro smíchovského flákače domácké asi jako strahovský stadion pro Sandokana.

V zemi je po celý rok teplo okolo třiceti stupňů (vyjma chladnější centrální vysočiny), takže místní lidé vlastně nikdy nezažijí, co je to třást se zimou, pokud omylem nezabloudí do klimatizovaného shopping centra v Kolombu. Horko nám bylo samozřejmé pořádné a denně jsme na něj nadávali (ostatně jako na cokoliv jiného, jak máme v zemi, kde nám nikdo nerozumí, ve zvyku), přesto jsem ale čekal, že bude horko ještě větší. Teplo podpořené vlhkým vzduchem dělá ze Srí Lanky jeden velký pařník nacpaný bujnou vegetací a zvířectvem.

Hned první den jsme zažili velkou bouřku, ale vyjma posledního týdne, kdy se na jižním pobřeží skoro každou noc strhla ukrutná plískanice, jsme za denního světla déšť skoro neviděli. Pokud tedy pominu vysočinu, vystačíte s tričkem a kraťasy; pevné boty, mikinu a pláštěnku jsme vozili kvůli jedinému výstupu na horu Adam’s Peak.

Na podzim přichází doba dešťů, na kterou se místní prý těší, ale určitě přináší spoustu problémů s rozvodněnými řekami. V zemi, kde řádila v roce 2004 tsunami a před pár lety si lidé navzájem podřezávali krky, vám ale nezbývá než se prostě radovat z přítomnosti, jak řekl jeden světaznalý mužík, o kterém bude ještě řeč.

Rostliny a zvířata

Moji erudici v těchto odvětvích vystihují výrazy koza a petržel, takže prostě popíšu, co jsme viděli. Jako jsou v českých lesích všudypřítomné smrky a borovice, je Srí Lanka plná palem, až si říkáte, jak někdo může tak exoticky vyhlížejícím stromem tolik mrhat. Kokosy nevypadají jako hnědé tvrdé schránky známe z regálů z Alberta, ale jako velké oranžové dužnaté cosi nazývané King coconut a jsou prý vyšlechtěné přímo na Srí Lance. Z palmového listí se tu vyrábí všechno možné (například střechy chatrčí, nebo snad i „papír“ na psaní), do kokosu se dá také udělat díra a vypít jeho čirý nasládlý obsah.

Přes široké využití palem se tu ale největší úcta projevuje stromu bódhi, Ficus religiosa neboli smokvoni (se slovem smokvoň jsme se v řeči s oblibou mazlili), Pod fíkovníkem totiž Buddha kdysi v Indii dosáhl osvícení. Buddhův strom už sice neexistuje, ale z jeho výhonku vyrostla na Srí Lance v Anuradhapuře další posvátná smokvoň, která je prý nejstarším zdokumentovaným člověkem vysazeným stromem na světě. Z výhonků této anuradhapurské srí mana bódhi zase vyrostly další smokvoně u buddhistických chrámů po celé zemi, takže Srí Lanka je jimi příjemně zasmokvoněná. Strom je ve své opečovávané podobě decentní a hezký, ale narazit na něj někde v džungli, pravděpodobně nepoznám, že značkuji právě smokvoň. Naštěstí je u chrámů smokvoň výrazně ohraničená zlatým plůtkem a buddhistickými vlaječkami a těžké větve jsou obvykle podepřené trámy.

Na trzích i na stromech jsou často k vidění banány, semknuté ve velkých trsech, ale jednotlivé plody jsou zhruba poloviční velikosti než jsme zvyklí u banánů našich, známých po světě jako český dlouhán. Prodávájí se často úplně zelené. Běžným ovocem je papája, kterou jsme mnohokrát jedli, ale na stromě (či snad rašící z mořské mušle?) jsem ji neviděl.

Nedokážu dobře rozlišit, které další rostliny jsou typické pro srílanskou divočinu a které jsou jen kontrolovaně pěstované člověkem, ale mezi důležité jistě patří skořicovník, z něhož se koření získává seškrabáváním kůry, obdobně kaučukovník, pepřovník a frňákovník. Prohlídka zahrady s kořením, kterou jsme absolvovali a kde vidíte na pár desítkách metrů čtverečních živé varianty toho, co známe pouze z pytlíků, je pro člověka, který se domnívá, že kari je vypálený střelný prach pirátů z Karibiku, velmi obohacující.

Při vší úctě, kterou chovám ke smokvoni, bylo na Srí Lance pro mě nejdůležitější setkání s rostlinou, která jednoznačně ovládá floru celé centrální vysočiny, a to s čajovníkem. Více o něm napíšu v kapitole Pití a jídlo.

Vybraná srílanská zvířata představím sestupně podle velikosti, kteréžto pořadí je náhodou nepřímo úměrné tomu, jak nás tato zvířata srala:

Slon: Stačilo by jistě málo a vévodil by v obou kategoriích, ale my jsme viděli jen milé divoké slony v národním parku, dalšího milého svobodného slona u silnice mimo národní park a flegmaticko-zubožené slony používané na práci nebo pro účely chrámu.

Velké sympatie mužské části výpravy získal šedý ještěr, snad nějaký druh varana. Tento tvor, jehož hlavní zbraní je zřejmě silný ocas, nás při vyšších rychlostních otáčkách bavil zejména směšným klátivým pohybem a šustivým brzděním břichem o asfalt. Jeho metr a půl dlouhá verze je na ostrově běžně k vidění. Zdeněk tvrdil, že viděl i třímetrového, ale pokud bychom na jeho svědectví vztáhli poměr, kterým se mýlil při odhadu pořizovací ceny nového boeingu, setkal se patrně s ještěrkou.

Zvířetem, které ovládá srílanské ulice, je však především pes. Psi jsou na každém kroku, nezřídka jich vidíte třeba pět najednou, ale na rozdíl od českých psů tito jsou svými pány. Co na nich upoutá především, je to, že jsou jeden jako druhý – chybí zde rozmanitost českých psů. Všichni jsou velcí zhruba jako Kátina Borka, známý radotínský superpes, jsou krátkosrstí, na bázi hnědé barvy, zcela neagresivní a většinou se povalují pod autem nebo na silnici. Řidiči je míjejí s rezervou pár centimetrů, ale nezdá se, že by to někoho z účastníků vzrušovalo.

V oblastech mimo rušné ulice, hlavně na odkrytých základech starých chrámů nebo ve volnější přírodě, narazíte často na opice. Dělí se na ty s černým ksichtem (hulman) a červeným ksichtem (makak). Zvláště makak nemá vyvinutý smysl pro soukromé vlastnictví, takže neváhá okrást vás třeba o foťák. Nám vzal drahý opalovací krém s faktorem 50 (přestože pochybuji, že by potřeboval víc jak patnáctku) a nebýt Džejtýho včasného pronásledování, založeného na úvaze, že k útěku na strom bude opice potřebovat obě ruce, asi bychom ho už nezískali.

Domorodci mají obecně ke zvířatům dobrý vztah a těžko by se uchýlili k jejich zabíjení. Totéž se ale nedá říct o majiteli kempu v Unawatuně původem z Jihoafrické republiky, který své podřízené nabádal, aby opice, přeskakující z palmy na palmu na jeho pozemku, občas odstřelili.

Přes vynikající vlastnosti zmíněných zvířat drží hlavní trumfy na Srí Lance komár. Když pomineme, že je přenašeč malárie (které jsme se, ač stokrát pobodaní, zřejmě vyhnuli), je to jediné zvíře, které ovlivnilo vzhled srílanských ložnic. Aspoň jsem si nevšiml, že by byla nějaká hotelová ložnice vybavena ochranou proti nočnímu útoku sloním chobotem. Vyjma spaní na vysočině je tedy nutné kolem sebe v noci rozprostřít moskytiéru, jinak vás mohou komáři přivést k šílenství. Nejvýživnější byla v tomto směru úplně poslední noc v Kolombu, kdy na mě a Džejtýho nevyzbyla síť, takže jsme se v noci uchylovali ke zcela zoufalým činům: nejdřív jsem chtěl ze zamčeného hotelu utéct a běhat dokolečka nočním Kolombem, dokud se nerozední. Pak jsem přemýšlel, jak bezbolestně ztratit vědomí, abych noc nějak doklepal. Džejtýho jsem vprostřed noci našel ovinutého na zemí v cípu moskytiéry, která přečnívala z vedlejší postele. V životě jsem neviděl nic ubožejšího. Místní obyvatelé se k odpuzení komárů mažou citronelovou šťávou, v restaurací pálí pod stoly zvláštní hmotu ve tvaru spirály, ale myslím, že se těmito pokusy spíš snaží něčím zabavit, než že by slavili valný úspěch. Závěrem kapitoly ještě fotka můry, kterou měl Džejtý v botě na vcholu Adam’s Peak, ke které jsem přikreslil krabičku zápalek pro představu její velikosti, a dále mrchy, co mi lezla po pokrývce, často také po zdech koupelny a podobně.

Lidé

Obyvatelstvo Srí Lanky tvoří ze 74 procent Sinhálci a z 13 procent Tamilové. Ostatní etnika jsou zastoupena minimálně a stejně o nich nic nevím. Sinhálci jsou buddhisté a zřejmě se cítí být těmi pravými, kdo jsou na ostrově doma, Tamilové jsou hinduisté, obývají hlavně sever a na ostrov se dostali jednak z jižní Indie a také je sem přiváželi Britové pro práci na čajových plantážích, protože Sinhálci tuto špatně placenou práci dělat nechtěli. Tato etnická a náboženská dvojakost přinesla ostrovu mnohá krveprolití, která, pokud vůbec, skončila teprve nedávno. Přes bezcitnost organizace Tamilští tygři, která řadu let ohrožovala obyvatele teroristickými útoky, na mě v tomto sporu nepůsobí buddhistická většina sympatickým dojmem, jako jejich soudruzi v Tibetu, naopak bych řekl, že si svou diskriminační politikou vůči Tamilům o podobné problémy říkala.

Krom zmiňovaných dvou hlavních náboženství jsou přítomni na ostrově také muslimové, kteří jsou zřejmě potomci arabských obchodníků, a křesťané, kteří se rekrutují hlavně z řad Sinhálců a soudě podle kostelů se vyskytují většinou podél západního pobřeží, kde kdysi přistávaly lodě evropských kolonistů.

Ačkoliv sami obyvatelé Srí Lanky zřejmě na první pohled poznají, kdo je Sinhálec a kdo Tamil, v evropských očích jsou si velmi podobní, ale předpokládám, že jsme se během naší cesty setkávali skoro výhradně se Sinhálci. Slova a fráze jsme se učili jenom v sinhálštině a používali jsme je na všechny obyvatele, aniž bychom věděli, s jakým etnikem mluvíme. Jediná chvíle, kdy jsem si připadal nepatřičně, byla když jsme na usměvavé sběračky čaje spustili svou rozkošnou sinhálštinu, i když bylo témeř jisté, že mluvíme s tamilskými ženami. Těm to však asi bylo úplně jedno, zvlášť poté, co jsme jim za krátký rozhovor dali dýško převyšující jejich celodenní plat. Navíc nemám ponětí, jestli Tamilové rozumí sinhálštině a naopak.

Lidé na ulicích jsou navzdory všudypřítomnému prachu a špíně čistě a pěkně oblečení, muži nosí plátěné kalhoty a košile, ženy sukně a halenky. Evropan nezvyklý tamějšího horka si tak připadá jako upocená šmucka. Děti nosí bělostné školní uniformy a na cizince se hihňají jak děvčata z prvorepublikového filmu. Rád bych také dodal, že co se týče počtu úsměvů ze strany děvčat, jsem to Džejtýmu, spálenému jak zapomenutá nedělní kachna, s přehledem nandal.

Co nás opravdu na lidech překvapilo, byla jejich znalost angličtiny. Byla totiž tristní. Při nemalém množství anglických nápisů na ulicích a vůbec koloniální minulosti ostrova je s podivem, že běžný Srílančan mluví jak po třetí lekci Headway. Krom toho vám samozřejmě nepřizná, že z vaší otázky nerozumí ani slovu, a s přehledem vás posílá se slovy yes, yes tu vlevo tu vpravo. Kdyby v roce 1813 britská obchodní loď, přivážející na Srí lanku slovo no, neztroskotala sto metrů od kolombského přístavu, všechno mohlo být dnes jinak.

Kultura a politika

O historií Srí Lanky nebudu záměrně psát. Je dlouhá, pro našince nepřehledná, plná nevyslovitelných jmen a pro zájemce snadno dostupná na internetu. Zmíním jen to, že v dějinách ostrova vzniklo a zaniklo množství starověkých království a v novověku se na Srí Lance vystřídali Portugalci, Nizozemci a Britové, pročeš se Srí lance přezdívá coura indického oceánu.

Hned na letišti vás zaujmou minimálně dvě věci, které jste předtím patrně nikdy neviděli. Sinhálské písmo a billboardy s kriketovými modlami. Těžko říct, co pro nás bylo méně pochopitelné. Písmo, kterému jsme přezdívali mušličky, svou typickou podobu prý získalo tak, že se hodilo pro psaní na palmové listy (na rozdíl od německého ostrého es, pod kterým se list drolil jak inflací zmítaná srílanská ekonomika). Text na obrázku, který vypadá jako piktogramový návod ke Kámasútře, je v sinhálštině a znamená Srílanská demokratická socialistická republika. Krom sinhálského písma existuje samozřejmě také tamilské písmo, které je pro nás stejně nepřehledné. Nápisy na veřejných místech jsou obvykle vyvedeny oběma způsoby.

Buddhismus je na Srí Lance víc než jen většinové náboženství, je i politickou silou, a to nepříliš tolerantní. Hlásí se k němu elita včetně prezidenta, silné slovo v politice mají také představitelé hlavních kláštěrů. Buddhismus je přítomen jak ve své atraktivní strnulé historické podobě, tak ve formě živé a užitkové. Evropan, odchovaný představou vznešeného tibetského buddhismu, tak žasne nad blikajícím plastovým budhoušem made in china, neuvěřitelně nevkusnými plástvemi s panteonem bohů všeho druhu (nezřídka smíchaných z buddhistické i hinduistické tradice), které si vyvěšují řidiči autobusu nad volant, a kroutí hlavou nad fasádou muzea buddhismu v Dambulle, ve kterém estéti Zdeněk a Lenka vydrželi, nelžu vám, kolem jedné minutu. Je však třeba si uvědomit, že chyba bude na našem přijímači; vždyť i katolické Polsko dokáže ve své živé víře vytvořit lecjaký kýč. Ostatně až půjde do tuhého, nebude Čechům jejich domnělý vkus ve srovnání s náboženskou frigiditou při poslední obhajobě příliš platný. Pěkný příklad významu buddhismu v denním životě nám poskytl náš řidič na dlouhé cestě z Polonnaruwy do Kandy, když stavěl u každé sochy Buddhy u cesty, nikoliv na cigáro, ale krátkou poklonu.

Buddhismus má svou vlajku užívanou po celém světe, která vznikla právě na Srí Lance a je tu často k vidění. Zmiňuji ji spíš proto, že jsme si vymysleli originální pomůcku, jak si zapamatovat pořadí barevných pruhů na ní. Kdo zná fotbalový pokřik odkazující na vlajku AC Sparta Praha „modrá, žlutá, červená, kdo ví co to znamená?“, ten ode dneška ví, že to znamená i pořadí prvních tří barev na vlajce buddhistické. A protože k fotbalu patří pivo jako nirvána k Buddhovi, pokračuje vlajka pivní pěnou a samotnou zrzavou vodou. Totéž se objevuju ještě jednou ve vertikálním směru. Myslím, že s touto pomůckou dovedete už navždycky buddhistickou vlajku nakreslit i zkárovaní v zaplivané nádražce.

Typickou buddhistickou stavbou je dagoba, v jiných kulturách nazývaná stúpa. Je to stavba ve tvaru baňatého zvonu, v jehož vrcholu bývá umístěna relikvie. Ve starověkých městech jako Anuradhapura je běžné, když dosahuje výšky přes sto metrů, proto překvapí, že tato obrovská cihlová polokoule pravděpodobně není dutá a nedá se do ní vstoupit. Kolem dagoby se nachází čtvercové vyvýšené prostranství, na které se vystupuje bez bot a po kterém se dagoba obchází zásadně ve směru hodinových ručiček jako výraz modlitby. Chodit bosýma nohama po sluncem rozpálené kamenné zemi způsobuje občas takovou bolest, že si okolní věřící, kteří kráčí bez zaváhání, musí myslet, že prožíváte nějakou transcendentální proměnu. Podobné většinou však menší dagoby se staví dodnes a na rozdíl od některých jiných členů výpravy mě jejich návštěva nepřestala bavit.

Úpatí každého schodiště každé starověké budovy je zdobeno tzv. měsíčním kamenem, neboli polokruhovým prvním schodem s výrazným zdobením zvířecími a rostlinnými motivy, kde soustředné půlkruhy vyjadřují jednotlivé sféry buddhistické cesty životem.

Navštívili jsme na Srí Lance mnoho chrámů a jiných svatých míst, které jsou ke spatření na okolních fotkách. Také jsme vystoupili na posvátnou horu Srí Pada, svatá stopa, nazývaná též Adam’s Peak a podobně, vždy podle toho, který velký muž minulosti posvátný otisk na vrcholu podle dané víry učinil (a že je z čeho vybírat). V souvislosti s výstupem na Adam’s Peak chci však zmínit jinou věc, než dojemný východ Slunce pozorovaný z vrcholu hory. Ve městě na úpatí hory, které je výchozím místem pro cestu vzhůru, se nachází amplion, který ve dne v noci bez přestání opakuje něco v sinhálštině, pravděpodobně je to přímý přenos modliteb na vcholu, ale ať už je to co je to, začnete z toho šílet už první noc. Nechápu, jak to mohou místní lidé, což jsou převážně stánkaři s cetkami, které lemují cestu na vrchol, ve zdraví vydržet. Jsem si jist, že i v tuto chvíli někde na druhé straně světa aplion cosi kváká.

Druhým náboženstvím Srí Lanky není hinduismus, ale kriket, i když právě hinduističtí bozi by se svým počtem rukou mohli být v srílanské kriketové repre hodně platní. Tento baseballu podobný sport, jehož pravidla v Čechách skoro nikdo nezná, i když zachvacuje srdce dvou miliard lidí na světě, má na Srí Lance takovou oblibu, že je to k neuvěření. Ve všech průvodcích se píše, že národním sportem Srí Lanky je volejbal, tvrdili to ostatně i místní. Nevím, co dělá sport národním, ale o volejbalu jsme vyjma odpovědi na přímou otázku neslyšeli ani jednou, zato o kriketu jsme ani jednou neneslyšeli. Děti hrají kriket, kde jen to jde. Reprezentační hvězdy shlížejí z billboardů, mezi nimi i nezaměnitelná tvář reprezentace, božský Lasith Malinga. Chcete-li se zalíbit, zeptejte se místních na kriket, pochvalte včerejší výkon jejich týmu a předstírejte, že rozumíte jejich připomínkám ke hře. Když jim přiznáte, že u nás kriket nikdo nehraje (a odpustíte si poznámku, že nejspíš proto, že je to úplná blbost), koukají na vás napůl soucitně a napůl jako na lidi, kteří nevědí, co je pro ně dobré. Ministr Kalousek, který na Srí Lance během našeho pobytu podepisoval dohodu o ochraně investic, by udělal lépe, kdyby v Čechách vycvičil kriketové mužstvo; obchod se Srí Lankou a povědomí o naší zemi by vzrostly daleko víc.

Jedním z úkolů, které si Džejtý na Srí Lance stanovil, bylo pochopit pravidla kriketu. Vedl za tím účelem složitá a dlouhá jednání s domorodci, včetně tlupy kolombským policistů. Nepochopil takřka nic. Do pravidel hry jsme pronikli až předposlední večer, kdy jsme s Džejtým sledovali zápas mistrovství světa mezi Srí Lankou a Anglií, a to v hospodě pár stovek metrů od místa, kde tato hra probíhala. O co zhruba ve hře jde a jak a proč se mění čísla na obrazovce, jsme pochopili po čtyřech hodinách soustředěného sledování, během kterého jsme se nepříliš přesvědčivě snažili projevovat nadšené emoce ve stejnou chvíli jako okolosedící Srílančani, ač jsme museli vypadat jako jasní Angličani. Těžko tomu budete věřit, ale tyto čtyři hodiny hry byly pouhým prvním poločasem zápasu, takže jsme za celou dobu neviděli Angličana nadhazovat. Naštěstí nám došly peníze a trpělivost a vydali jsme se domů. Lasitha Malingu s jeho vykrouceným ramenem jsem pak měl ještě dlouho před očima.

Kromě mistrovství světa v kriketu jsme měli to štěstí zažít na Srí Lance ještě dvě další výjimečné události. Tou méně významnou byly motocyklové závody v ulicích Kandy, které jsme snobsky sledovali ze střešní hotelové restaurace v centru města. Závodili na nich jak dospělí muži, tak i malí kluci, které bych v Praze nepustil samotné ani na kole.

Druhou událostí byly volby do místních zastupitelstev. Mou oblíbenou zábavou bylo ptát se taxikářů a dalších lidí na jejich politické preference a postupně jsem si skládal obraz politické situace. Na začátku cesty jsme se setkávali se samými příznivci prezidenta Mahindy Rajapaksy a udivovali jsme k vrchnosti devótní domorodce názorem, že náš prezident je naopak blázen. Postupně jsme ale zjišťovali, že prezident bude spíše zkorumpovaný vykuk, který si zemi kupuje pro sebe a svoji rodinu. Jeho kníratá tvář shlíží z plakátů na každém nároží, a to buď ve variantě rozesmatý čuník, nebo do budoucnosti zahleděný mrož. Netrvalo dlouho a byli jsme na jeho kukuč alergičtí.
Kromě prezidentovy vládnoucí „modré“ strany existují i Rudí a Zelení apod. Pro nás těžko pochopitelné politické půtky tak připomínají spíše boj mezi Modročapkáři a Červenočapkáři ze seriálu Červený trpaslík. Volby vyhráli samozřejmě opět Modročapkáři a všeobecnou radost z výsledku pro nás ztělesnil polonahý chlap zahalený v modré látce, asi jediný domorodý ožrala, kterého jsme na ostrově viděli.

Ulice a doprava

Zábavné na procházce po srílanských městech je to, že jste široko daleko jediní turisté, že se na vás všichni smějí, každou chvíli vás někdo zdraví a ptá se slovy „you from?“ odkud pocházíte. S Českou republikou na ně však nechoďte. Pokud chcete, aby měli aspoň trochu představu, je lepší říct, že jste v podstatě z Německa. Vyjma lidí v turistických oblastech, kam v poslední době jezdí hodně Čechů, slyšelo na ostrově aspoň o Československu jen pár osvícených. Proto nás v plážové oblasti, jedné z nejhůře poničených tsunami v roce 2004, hodně vyvedlo z míry setkání s prostě vypadajícím chlapíkem, který se nás jako obvykle zeptal, odkud jsme, a pak na nás spustil, že zná Karla Gotta, Helenu Vondáčkovou, oba prezidenty Václavy, kapelu Kabát a jejich píseň Colorado, Petra Nečase, Karla Schwarzenberga, Pavla Béma, o kterém věděl, že byl nedávno nahrazen Bohuslavem Svobodou, Miloše Zemana, kterého nazval drunker a podobně. Rovněž k čerstvému tématu havárie v elektrárně Fukušima poznamenal, že my máme Temelín a Dukovany, a celou záhadu, jak to všechno zná, vysvětloval tím, že poslouchá české rádio. Zjišťovat kde, proč a jak je možné, že rádiu rozumí, bylo už nad naše síly.

Méně přívětivým prvkem pouliční scenérie jsou četní vojáci ozbrojení kalašnikovy, často velmi mladí kluci. Při zkušenostech z nedávné minulosti to ale asi jinak nejde. U rezidencí ve městě Anuradhapura jsme dokonce viděli kulometná hnízda s hlavněmi namířenými směrem do jezera. Co vojáci čekají, že se z jezera vynoří, nevím.

Po ostrově jsme se pohybovali mnoha způsoby. Nejsnazší je zastavit si jednu ze stovek tříkolek nazývaných tuk tuk, na jejíž zadní sedadlo se vejdou dva lidé, ale my zvládli jet i ve čtyřech. Tuk tuky jsou obvykle zelené nebo červené, ale najdou se mezi nimi i vytuněné nablýskané kousky se stereosoupravou a podobnými vymoženostmi. Jsou odrazem svého majitele, takže podle svatých obrázků na předním skle poznáte, jakou víru tuktukář vyznává. Krom toho je zhruba polovina tuk tuků vyzdobena obrázky Boba Marlyho, který je na Srí Lance velmi populární. Většina tuk tuků je starších, do kopců se spíš plazí a občas pochybujete, zda se vůbec rozjedou. S Honzou jsme byli svědky neuvěřitelné scény, kdy náš tuk tuk, kterým jsme uháněli na vlak, někde v polích chcípnul a nešel nastartovat. Řidič vstal, otevřel motor, ze kterého vytáhl kovovou součástku velikosti krabice od bot, tu si odložil dopředu k pedálům a stroj se bez problému rozjel. Zřejmě šlo o kurvítko.

Služby tuktukářů jsou ve srovnání s pražskými taxikáři velmi levné, ale zas ne tolik, abychom jich využívali pro pohyb na větší vzdálenost. Proto jsme hned zkraje výletu zkusili cestu vlakem, jehož první třída vypadá jako naše třetí, kdyby existovala, a druhá či třetí třída, kterými jsme cestovali obvykle, nemá s českými vlaky už asi srovnání. Přesto je cesta vlakem příjemná, žádné velké tlačenice většinou nebyly, ve vlaku jsou větráky a otevřené dveře a okna, kterými je vidět spousta věci v krajině. Autobusy, obvykle značky Tata nebo Ashok Leyland, už byly horší, cestujících více, řidič jede jako blázen a v horším případě u toho poslouchá srílanský pop, neboli tradiční hudba podpořená syntetickými bicími. V autobusech funguje nelogický systém, kdy se jízdenka kupuje až ve chvíli, kdy se k vám prodere konduktor, takže někdy vůbec. Je zde vyhrazeno sezení pro těhotné ženy, kněží a další privilegované skupiny. Zajímavé je, že brzy si zvyknete na srílanské poměry v dopravě natolik, že tříhodinová cesta autobusem na stání je v klídku a vzdálenost Praha–Třebíč zvládnutá přímým vlakem za sedm hodin pohodička.

Několikrát jsme také využili služeb soukromého řidiče ve velkém autě, protože např. z oblasti centrální vrchoviny na jih ostrova se hromadnou dopravou téměř nedá dostat. Není divu, hlavní silniční tah v oblasti v jednu chvíli vypadal tak, že jsem se domníval, že řidič z hlavní cesty sjel, aby koupil košík vajec.

Na ulicích jsou k vidění pěkná stará kola, vyhledávaný objekt Zdeňkových a Lenčiných fotografií. Sami jsme si kola několikrát půjčili a nejlépe se paradoxně jezdilo na těch hůře vypadajících, od těch nikdo aspoň nic nečekal. Odpružená horská kola japonské výroby, na kterých jsme jezdili v čajové oblasti Nuwara Eliya, byla jenom k zlosti.

Těžko říct, čím to je, ale typická architektura menších a středních měst se stěží dá architekturou nazvat. Jedná se o podivné domky připomínající spíš kukaččí hnízda, které vznikly ze všech materiálů, které byly právě po ruce. Přízemí tvoří vetšinou dokořán otevřený obchod opentlený reklamními vlaječkami a tabulemi propagujícími buď Munchee crunchy sušenky nebo jednoho z telefonních operátorů, kterými jsou například Airtel, Dialog a Etisalat. Každý z nás si jednoho z těchto operátorů oblíbil a vzájemně jsme si poté vysvětlovali, proč jsou jeho služby lepší.

Výška budov vyjma větších měst málokdy překročí jedno patro. Ulice jsou hodně podřízené dopravě, takže se často zapomíná na chodníky. Před domy se navíc táhnou otevřené kanály s tekoucí vodou, ulice jsou často rozbité nebo se opravují, kolem sviští tuktukáři nebo lidé na kolech a ještě k tomu vlevo, takže je dobré být stále ve střehu. Ulice Kolomba jsou pak vysloveně odpudivé. Všechny budovy z minulých časů, které by měly něco do sebe, jsou ve špatném stavu a mezi nimi vyrostly ošklivé stavby v čele s dvěma stejnými mrakodrapy nazvanými World Trade Center (WTF!?). Úplným dnem kalných vod obchodního středu Srí Lanky je čtvrť Pettah, která není rozkošným pulsujícím tržištěm, jak si myslí papírový průvodce, ale asi nejšpinavějším a nejbezútěšnějším místem, které jsem kdy viděl.

Měli jsme tedy štěstí, že jsme bydleli asi v jediném fascinujícím domě v celém městě. Byla to soukromá rezidence staré buržoazní sinhálské rodiny, která zbohatla na pěstování čaje a svými kontakty a postavením by se dala přirovnat třeba k Havlovým za první republiky. Interiér domu nemusel být díky celoroční konstantní teplotě okolo 30 stupňů striktně dělen na jednotlivé místnosti a plynule přecházel do venkovních částí. Stěny tvořil neomítnutý beton, všude visely obrazy, stály starožitnosti a bylo až směšné, jak nám, cizím lidem, paní domu vychvalovala jejich hodnotu, až člověk cítil povinnost jí něčím majznout po hlavě a všechno to tam vybílit.

Nakonec ještě představím stavbu, kterou jsme našli přímo na pláži v Unawatuně a jejíž funkce je nám záhadou. Buď jde o kryt před tsunami, který by byl v této oblasti k užitku, vojenský bunkr bránící pobřeží před invazí tučňáků z Antarktidy (protože směrem do moře už nic jiného není) nebo přístřešek na košťata. Posuďte sami.

Pití a jídlo

Základním nápojem turistů je voda, kterou není problém sehnat, ale stejně jako v jiných částech Asie se zde doporučuje pít pouze balenou a zkontrolovat u ní, zda víčko nebylo poškozeno. Hned v závěsu, co se týče nezbytnosti, je domácí pivo značky Lion (známé z písně Kari s rýží, k tomu Lion). S Džejtým jsme ho vypili požehnaně, každá situace se zdála být vhodná k sáhnutí po lahvi s lionem. V Unawatuně jsme za pivo a kulečník utratili snad více rupií, než za ubytování. Lion se prodává v lahvích v množství něco přes půl litru, takže Čech cítí k nezvykle velkému lahváči jistou úctu automaticky. Dále se dá koupit v plechovce ve variantě Lion Strong, kde je množství alkoholu už takové, že nápoj přestává být dobrý. V restauraci (mám na mysli tu zaměřenou na turisty) pivo seženete bez problému, ale sehnat pivo v běžných obchodem je skoro nemožné. V Negombu jsme se vláčeli celým městem, až jsme pivo opravdu sehnali, a to v kšeftu zmateně nazvaném Wine Shop. No kdo to kdy viděl…

Dále se na Srí Lance vyrábí alkoholický nápoj arak (arrack), tedy nějaký druh pálenky, se kterým se však běžně nesetkáte, protože Srílančani mají lepší věci na práci než někde pochlastávat.

Turista dostane v hotelu ráno běžně čaj nebo kávu, obojí obvykle tak špatné chuti a kvality, že buď se nápoj nedá pít vůbec, nebo alespoň bez jakéhokoliv uspokojení. U kávy, která se na Srí Lance už nepěstuje, by to člověk pochopil, ale čaj, který je nejdůležitější exportní surovinou a který právě kávu po plísňové epidemii na ostrově zcela nahradil, je to s podivem. Vysvětlení záhady je možná právě v tom, že si jsou lidé ceny svého čaje natolik vědomi, že raději všechen draze prodají mimo zemi, než by přišli o peníze kvůli vlastní zmlsanosti.

Čaj se pěstuje pouze v centrální provincii ležící vysoko nad hladinou moře, středem srílanské výroby čaje je město (nebo snad oblast) Nuwara Eliya (čti nurelia). V okolí města, kde se kilometry všemi směry nenachází nic jiného než políčka s čajem, jsme navštívili tři továrny, z nich nejhezčí byla továrna Lover's Leap. Celým procesem výroby vás ochotně provedou místní průvodkyně, které sice neumějí, jak je zvykem, moc dobře anglicky, ale po třetí návštěvě už rozumíte skoro všemu. Továrny krásně voní čerstvým sušícím se čajem, jsou vybavené starými stroji a celý interiér působí jako z 30. let, ale všude je čisto a zaměstnanci dokonce nosí roušky. Nejzajímavějším byl asi stroj na třídění čaje, který prosíváním lístků přes kymácející se síta pefektně odděluje celolistový čaj od čaje zlomkového nebo prachového.

Přímo v okolí továrny pracují za nuzný plat usměvavé sběračky s pytli na zádech, které zručně otrhávají malé svrchní lístky. K určení toho, jak hluboko z keře mohou lístky získávat, jim slouží proutek položený na vrchol keře, který se propadne právě do správné hloubky, takže se trhají jen lístky přerůstající nad něj. No nevím, pomůcka je to hezká, ale pro paní, která celý život nedělá nic jiného, možná trochu nadbytečná. Každopádně je v nejhorším možné se proutkem bránit proti hadům, kterých je prý mezi keři taky habaděj.

Chodíte-li po ulicích a hledáte-li ubytování jinde než ve čtvrti hotelů západního stylu, může se vám stát, že zajdete do dveří označených hotel, což v jazyce místních znamená malé pouliční bistro, kde nocleh rozhodně neseženete. Naopak tam jistě seženete typické srílanské pokrmy, tedy předně rice and curry, což je talíř s kopcem rýže, k němuž dostanete zhruba sedm misek s omáčkami a dalšími doplňky (předně kuře nebo rybu v kari omáčce, dhal, což je výborný pokrm z čočky, jakýsi strouhaný kokos, vynikající kousky lilku, papadumy, neboli suché placičky atd.). Dále se v menu srílanských restaurací a jídelen objevují pokrmy typu deviled (deviled chicken, deviled fish), jejichž podstatu bohužel nedovedu vysvětlit, vím však, že nejsou pálivá (resp. mimořádně pálivá), jak by název mohl naznačovat. Místo rýže se často jako příloha podávají smažené nudle.

Co se týče pálivosti, jsou srílanská jídla samozřejmě nesrovnatelně ostřejší, než jídla česká. Obával jsem se toho, protože jsem zvyklý jíst spíš jídla mdlá a pálivé jídlo mi nikdy moc neříkalo (považoval jsem pálivost za zbytečnou zástěrku opravdové chuti). Pobyt na Srí Lance mi ale dokázal, že i pálivé může chutnat skvěle, a zvykl jsem si ho jíst témeř denně (na rozdíl od Džejtýho, který měl sice zkraje pobytu slibný nástup, ale o to více se pálivého vyvaroval na konci). Vynikají je např. chili paste, kterou vám v restauraci na požádání k jídlu přinesou.

A to je konec. Pokud mě napadnou další podstatné informace o Srí Lance, které jsem zatím opomenul, připíšu je. Týdny od návratu však plynou a bezprostřední zážitek se v paměti tříští až se od paměti odpoutá úplně, podobně jako kdysi Srí Lanka od Indie. A lepší to nebude. Snad na rozdíl od Srí Lanky, kde po letech plných násilí svítá na lepší časy. I když pod dohledem kníratého prezidenta.

Čajovník, foto: YD, Lenka, Džejtý

Diskuse k příspěvku

Související příspěvky

MaŘe 2008