Čajovna » Čítárna » Plácnutí do mělké kaluže

Plácnutí do mělké kaluže

Když se mě pár známých ptalo, co je to za film, na který jsem se na poslední chvíli rozhodl jít, snažil jsem se vyhnout předsudkům, ale stejně jsem jim odpovídal, že Mgr. Radovan Kaluža je studentský film o internetovém fenoménu narcistního blogera, který bude asi dost velký blbec. S osobou Radovana Kaluži jsem byl seznámen minimálně a není úkolem této recenze zamýšlet se nad tím, jaký je on sám (i když vede-li se polemika nad tím, zda je autentický, nebo si z lidí dělá srandu, je pro mě jednoznačné to první), ale jaký je film o něm. Z davu odcházejících diváků jsem zaslechl pousmání a šibalské hodnocení, že byl film zajímavý. Pro mě tedy ne.

I když – dívat se na film, který natočila kompletně skupina mladých filmařů, je zajímavé samo o sobě – také to byl důvod (krom použité hudby kamaráda Džejtýho), proč jsem na film šel. Ale když se vrátím k předsudkům, očekával bych, že pokud si autoři zvolili bulvární a divácky vděčné téma, pokusí se ho také zpracovat podobným způsobem: že Radovana poníží, vyvrátí jeho božství, nebo dokážou, že je opravdu kanec. Bylo by jistě nesprávné dokumentaristy nutit do takové stylizace, která (ať už jedna či druhá) by přinesla sice větší zábavu, ale nepravé poznání. Protože však pro mě dokument nevyzněl ani jedním ani druhým způsobem, nemůžu se zbavit dojmu jeho zbytečnosti. Měl-li dokument postihnout opravdový život a názory Radovana Kaluži, což předpokládám, může Radovan těžko vyznít jinak než jako nevyčerpatelný kalič, když s ním tvůrci strávili (a prokalili) tři dny, a to právě víkend. Jaký je Kaluža, když zasedne v pondělí v práci a musí se chtě-nechtě venovat rutině, má-li jeho firma fungovat? K čemu mu je avizovaných 160 bodů IQ, když během dokumentu použije sotva polovinu? Třeba ve zbytku týdne zapomíná i na svůj grif s voňavkou a sestupuje tak z piedestalu k nám ostatním. Pokud ano, nestojí příliš za předlohu dokumentu. Pokud ne, bylo by to na celém dokumentu zajímavější, než se spolu s ním nechat bez cíle kamerou unášet pulzující noční Ostravou.

Radovan, jehož jméno je dokonalým nomen-omen, je přes všechnu povrchnost a s odhlédnutím od jeho oplzlostí na pár minut vcelku sympatický člověk. Potěší hlavně to, že se, zdá se, nepřetvařuje a svůj úspěch nepokrytě, tedy vědomě, staví i na odporu, který v některých budí. Dokument je pro to celkem srandovní, ale neudělat trochu srandy za šedesát minut scének s opilými a zhulenými lidmi by byl taky docela kumšt. Význam vidím hlavně v tom, že si autoři zkusili něco velkého a odvedli jistě kus dobré práce. Doporučuji jim však téma Kaluža, které sláblo již během filmu, opustit, a točit o tématu silnějším, ať už by tato síla měla inspirovat, dojmout, šokovat, poučit nebo někoho nasrat.

Čajovník

Diskuse k příspěvku

Související příspěvky

Radovan Kaluža – další důvod, proč nevěřit všemu, co se říká