Čajovna » Čítárna » Radovan Kaluža – další důvod, proč nevěřit všemu, co se říká

Radovan Kaluža – další důvod, proč nevěřit všemu, co se říká

A o Radovanu Kalužovi se toho říká docela hodně, ať už o jeho osobě nebo dokumentu o něm. Přiznám se, že kdyby ve filmu nezazněla písnička mé kapely a kameraman by nebyl můj kamarád, asi bych na film ani nešel. Inu, stalo se, a já z kina odcházel se smíšenými pocity, což samo o sobě může být pro tak zjevně provokativní film úspěch. Kladl jsem si dvě otázky: co si myslím o Radovanu Kalužovi a co si myslím o dokumentu.

Šel jsem do kina asi se stejnými předsudky, jako každý, tedy že RK bude pozoruhodně velký pitomec. Tyto předsudky byly hlásány a šířeny spolu s propagací filmu, protože marketing musel na něčem stavět. Říkalo se tedy, že Kaluža z Ostravy si o sobě myslí, že je dokonalý samec. Výsledkem se dvě stě lidí v Praze vydalo přesvědčit, že to nebude pravda. Jedni ze strachu, že by RK mohl být lepší než oni, druzí prostě z touhy vidět něčí ponížení – podle Nietzscheho (že by i autorů filmu?) jedna z nejsilnějších lidských motivací. Nebyli zklamáni. Kalužova dehonestace je zřetelná z každé druhé scény a diváci se mohli potrhat smíchy, když Radovan přesto vážně trval na tom, že je to borec (například když se pokoušel zpívat nebo hodnotil svou jízdu na snowboardu). Produkce tak vyzdvihla Kalužu do výšin, aby ho nechala spadnout na držku mezi pobavený lid. Párkrát mi ho bylo až líto. Odpověď na první otázku: Radovan Kaluža bude tedy sice sebestředný člověk s obřím sebevědomím, jinak je ale docela normální.

Pokud to byl psychologický plán autorů, potom klobouk dolů. Však jsem si prvních 30 minut liboval, jakou kvalitu dokáže stvořit hrstka studentů. Dokument měl spád a dávkoval scény s úctyhodnou kadencí. Naneštěstí měl film ještě jednou tolik, což ho stačilo zatlačit zpět do řady. Obyčejný člověk není dostatečně nosný pro delší film, ani se vší tou mediální omáčkou kolem. Vše bylo řečeno v první půlce a v té druhé je divák soustavně přesvědčován o tom, že měli autoři jen štěstí na události. Jistě, volba námětu se taky počítá. Je zde ale jen slabý náznak scénáře, s Kalužou hovoří chlapci a ne žurnalisti, kamera se v horším světle rozostřuje, telefonátům není rozumět a scény zobrazující Radovana laškujícího se štábem hraničí s úrovní „filmečků“ z mejdanů točených na kompakt. Celkový dojem dělá film dost amatérský. Když nic víc, alespoň ta soudnost utnout dokument v polovině kdyby byla.

Pár věcí je na filmu třeba ocenit. Za prvé naplnil kino. Za druhé mě přiměl tohle napsat a tebe to číst. A za třetí může dát několik otázek k zamyšlení, jako třeba nakolik je člověk svého štěstí strůjcem, jaké lidi je dobré mít kolem sebe, jací lidé vadí kterým lidem a jak moc se některé věci mohou zdánlivě třpytit. V tomto směru může být dokument docela podnětný, a tím získává body. A kluci za něj určitě dostali zápočet.

Kapitán Dudlík

Diskuse k příspěvku

Související příspěvky

Plácnutí do mělké kaluže